I'm With You

Prozatím poslední studiový počin jedné z nejpopulárnějších amerických rockových kapel dělí od posledního počinu Stadium Arcadium dlouhých pět let, během kterých si kapela stihla na rok dát pauzu, opětovně se rozloučit s inspiriativním kytaristou Johnem Frusciantem a přibrat relativního mladíka Joshe Klinghoffera. Dle vyjádření jednotlivých členů Klinghoffer kapelu nakopl novým směrem.

Dělají to Redhoti jinak?

Pravda je to jen tak napůl, Joshův kytarový styl se příliš neliší od bývalého kytaristy RHCP, stejné melodické kytarové vyšívání, které se neleká elektroniky a různých pazvuků. Skladby, které jsou tentokrát napsané, se pohybují od příjemného poprocku posledních let až po funkové vypalovačky, připomínající raná léta. A nově i silně taneční rytmy, kdy bych se to ani nebál pustit na diskotéce a s jistotou bych mohl tvrdit, že se na to tucmistři utrsají. Rovnou můžu předeslat, že staré desky mi příliš mnoho nehovořily a poslouchatelné se pro mě „papričky" staly až s komerčním trhákem Californication, a nestydím se to přiznat. Deset let stará By The Way pro mě pořád platí za jedno z mých nejoblíbenějších novodobých rockových alb.

Nahoru/Dolů

Pro mě tedy jejich muzika vždy znamenala minimalistické herní pojetí Fruscianta a precizní rytmická sekce Flea/Chad Smith. Anthony Kiedis má určitě své pěvecké kouzlo, ale jeho hlas nikdy nebyl to hlavní, co by mě ke kapele táhlo a naživo bych ho dnes asi těžko vstřebával, když k tomu přidal ještě otřesný knír. Z toho vyplývá, že mě hodinu dlouhá nahrávka někdy šíleně nudí až irituje, což se mi nestalo ani u předlouhého Stadium Arcadium, ačkoliv i tam materiál byl chvílemi tu nudnější, tu zábavnější. Nová deska pro mě začíná až s excelentní Brandon’s Death Song, což byla vůbec první skladba, která byla v nové sestavě napsaná a jde o umně vygradovaný baladický song. Po dvou úvodních funky disco děsech v podobě Monarchy of Roses (i když ta má aspoň pěkný refrén) a Kiedisem příšerně odrapované Factory of Faith (zde předvádí celý rejstřík přesně toho, kvůli čemu ho nemám rád) představuje opravdu balzám na uši.

Od této chvíle se na desce střídají lepší momenty s těmi slabšími. Kolikrát mě opravdu zaujme úvod skladby a opět to potopí Kiedis svým pseudorapzpěvem, stejně jako ve skladbě Look Around. Zajímavější se pro mě stává druhá polovina alba, které dominují klidnější, méně funky věci a když už, tak opravdu vkusně složené. Hned sedmá singlovka The Adventures of Rain Dance Maggie už nabízí chytlavou basovou linku, slušné frázování a přesně ten styl hry, který u Red Hotů opravdu můžu. Basák Flea se obecně na desce dost vyřádil, většině skladbám dominuje výrazný basový motiv, který podbarvuje Klinghofferova kytara. Tedy vlastně naopak, než jak je tomu zvykem. Flea se také při svých studiích při kapelní pauze naučil také hrát na klavír, který se také několikrát na albu ozve a jde o opravdu příjemné kousky. Je tu skoro až šansonová pohodovka Happiness Loves Company, hezká melodická balada Police Station, nebo Even You Brutus? se zlověstným úvodem. I úplný závěr desky je opravdu příjemným.

Vyplácaný potenciál?

Je škoda, že kapela, která obráží stadiony a dělá na desce takovou dobu, vychrstne na fanoušky sice hodinu nové hudby, která je ale z půlky úplně podprůměrná. Pro mě osobně má nová deska smysl až od půlky, pokud vynechám vůbec nejlepší skladbu desky Brandon’s Death Song, která se skví na třetím místě v playlistu. Panu Klinghofferovi bych doporučil, aby příliš nenásledoval svého kamaráda Fruscianta, protože mu to zbytečně ubírá kredit. Pokud najde svůj vlastní výraz a vtiskne ho „papričkám", možná že bude zaděláno na další velká alba. Prozatím však těžký průměr. I přes zjevné muzikantské kvality.