The Getaway nabízí pohled do temných zákoutí Chili Peppers

Dlouhých pět let se čekalo na nové album kalifornských funk-rockerů Red Hot Chili Peppers. Jedenáctá studiová deska nabízí třináct nových skladeb, které s kapelou nahrál producent Danger Mouse (Brian Joseph Burton). Ten tak po pětadvaceti letech vystřídal Ricka Rubina, který s kapelou splupracoval i na poslední desce I'm With You. Jeho cílem bylo, aby každá skladba moěla hitový potenciál a aby RHCP zaznamenali jistý vývoj oproti minulé desce, která byla první s kytaristou Joshem Klinghofferem.

Již první singl nabídl obrázek toho, jak asi bude nová deska znít. Stejně jako ostatní, i pánové z RHCP nám stárnou a je tak jasné, že klidnějších písní bude přibývat. I proto už není nejvýraznějším nástrojem všech skladeb kytara, jak tomu bylo za Fruscianteho éry, ale důležitou roli hraje především Fleova basa a také piáno, které se objevuje dokonce v polovině skladeb, včetně singlu Dark Necessities, kde příjemně podkresluje kvílející kytary v pozadí. Skladba ze začátku působí nenápadně, ale refrén se po několika posleších zaryje do hlavy.



Pryč jsou typické hitovky na první dobrou, kterými RHCP v minulosti ovládali rádia, celá deska je oproti tomu intimnější a zamyšlenější, jak textově, tak hudebně. Celé to vystihuje právě úvodní singl. Skladby jsou stavěné na jemných a melodických refrénech. Některé z nich lze přirovnat k minulosti, jako třeba Goodbye Angels připominající éru Stadium Arcadium, We Turn Red se zase svojí funkovou energií snaží přiblížit ke kořenům kapely.

Nové prvky se kapela snaží ukázat hned v několika skladbách. V letním rytmu plovoucí Sick Love nabídne spolupráci s Eltonem Johnem a jeho dlouholetým pomocníkem Bernie Taupinem, Go Robot je prapodivná funky divočina jak vytržená z 80. let, která ze začátku baví, bohužel u obou skladeb platí, že s refrénem se inovace vytrácí a Kiediesův charismatický, leč stále stejný projev po chvíli již nudí a obě skladby zklouzávají do šedého průměru, podobně jako polovina minulé desky.



Naštěstí pánové Kiedis, Balzary, Klinghoffer a Smith dokazují, že se stále nebojí šáhnout do strun a tasí dvě rychlejší skladby. Tou první je óda na rockový Detroit, která rozhodně rozproudí krev. Druhou je This Ticonderoga, která se spouští s punkovou neurvalostí a plyn přidává i během refrénu, kde Kiedise příjemně doplňuje jemný Klinghofferův vokál.

Vrchol ale nastává až s poslední skladbou,kde všichni čtyři ukazují své dokonalé instrumentální schopnosti. Dreams of a Samurai je song, který tak trochu nekoresponduje s ničím, co zatím bylo v historii RHCP napsáno. Šestiminutová skladba začíná sólem na piáno, které postupně dokreslí doprovodný vokál, načež se zpustí Fleova basa. Skladba pak skvěle vrcholí na konci každé sloky, kde to rozpálí jak Chad Smith za bicím, tak i Josh Klinghoffer se svojí kytarou a nabízí epický refrén doplněný nádhernými sbory. Tento epos tak krásně uzavírá jedenácté studiové album kaliforňanů.



Red Hot Chili Peppers tak připravili další nálož písní. Oproti minulému albu, které bylo až na pár povedených skladeb vyčpělé, udělali pokrok a zní také naprosto uvolněně. Je tu vidět snaha posunout hranice kapely ještě o něco dále, nedělat stále stejnou muziku, což se rozhodně cení. V několika případech to vyšlo (The Longest Wave, The Hunter, Dreams of a Samurai), někde zase ne (Sick Love, Feasting on the Flowers). Album přesto nabízí silné momenty a ty o něco převažují ty nepovedené. Přestože je deska dohromady lehce nadprůměrná, RHCP mají i po třiatřicetileté kariéře co nabídnout a nezbývá nic jiného, než se těšit na jejich živé vystoupení, třeba 4. září v Praze.