Ještě jsou s námi

Nová deska Papriček je asi nejspornějším a nejdiskutabilnějším počinem, který z pod jejich rukou vyšel. Kdo ji neobdivuje, ten na ní hází špínu. Kapela se na hudebním poli pohybuje už téměř neuvěřitelných 30 let, jejím členům táhne na padesát (krom nového kytaristy Joshe Klinghoffera ) a přesto je schopna přijít s něčím novým, i když předchozí úspěchy už asi nikdy nevyrovnají. Podlě mě to mohlo dopadnout i mnohem hůř, takže snahu rozhodně cením.

Vnitřní krása?

Málo Redhot? Moc Redhot? Toť otázka, která padá nesčetněkrát na zem a její ozvěna se rozléhá všude kolem.Na albu totiž můžeme slyšet klasické prvky z dílny RHCP, ale na druhé straně se objevují rytmy u kapely neslýchané. Disco sound sedmdesátých let nebo funky z let osmdesátých. Celé je to pak vystavěno na zprvu přímočaré a surové, při bližším poslechu však velmi promyšlené basové kytaře. kterou vládne Flea. Když se zaposloucháte, zjistíte, že celý sound bas kytary je více promyšlený, lepší, než v dřívějších letech. 

Druhým nejvýraznějším nástrojem CD je kytara, na kterou hraje již zmiňovaný Josh Klinghoffer, náhrada za Johna Frusciantiho, který v roce 2009 odešel. Možná i proto, že se oba umělci znají a Klinghoffer s kapelou touroval jako druhý kytarista, se styl jeho hry nápadně podobá Frusciantimu. Oba mají rádi různé upravené, zkreslené zvuky kytary, ale i přesto dodává Josh Redhotům šmrnc a  nový vítr do plachet.

Pro některé bohužel, nejsou některé kvality slyšet hned, a proto říkám, neházejte flintu do žita, ale poslechněte si to ještě jednou. Začnete zjišťovat, že hluboko pod povrchem je schovaná příjemná hudba, která i když se liší od toho, co RHCP vytvářeli dřív, pořád nacházíte jistou hravost, avantgardu a ztřešťenost. Zjistíte, že i například první Monarchy of Roses možná je přeplácanou funky - disco skladbou, ale že dohromady jako celek dává smysl. 

Možná, že dospěli

Tím jsem chtěla naznačit fakt, že i když už to nejsou Redhoti, jak jsme byli zvyklí je znát - jednodušší, agresivní, trochu brutální a potřeštění, pořád si uchovávají svůj specifický zvuk, i když je transformovaný do trochu jiné podoby. Napadá mě, že je to možná o přijetí věku, přeci jen už nejsou kluci nejmladší a nemůžou lítat nazí po pódiu s ponožkou místo trenek a tak trochu zvolňují tempo, začínajé se uklidňovat a připravovat na odchod do bohatého, zajištěného důchodu.