Hony z Visacího zámku: Snahu nikdy moc nepřeháníme, spíše věříme ve šťastnou hvězdu

Visací zámek vydává po pěti letech další studiové album s názvem Punkové království. My jsme si, nejen o něm, popovídali se zpěvákem téhle party, Janem ,Honym, Haubertem.

Hudební knihovna: Mohl byste představit fanouškům nové album? Včem se bude lišit od těch předchozích?

Jan Haubert: Vždycky je ta deska jiná. Tady na té je patnáct kompozic, z toho jeden track vůbec hudbu nemá. To je převzatý telefonát zlinky 155 a druhý track taky není plnohodnotná píseň, protože to vzniklo jako předehra k Žulovýmu volovi, ale poté jsme tu předehru otrackovali zvlášť, aby kdyby v rádiu chtěli třeba pouštět Žulového vola, aby to nemuseli pouštět i stou téměř tříminutovou předehrou, která je téměř psychedelická a posluchači by možná nevydrželi. Jinak, když jsem ty písničky seřadil, tak mě překvapilo, že to začíná docela rychle a stále se to stupňuje, že každá další písnička mi přijde, že je ještě rychlejší než ta předtím. Až jsem si říkal, že to nemůže přece už nikam gradovat. Jsou tam i taková odpočinková místa, ale kromě toho závěru tam není žádný ploužák a jsou to spíše ostřejší písničky.

HK: Takže kromě těchto výjimek to jede v zavedených kolejích Visacího zámku?
JH: Jo, myslím, že Visací zámek vtom každý pozná hned na první poslech. Ale doufám, že jsme nijak nekopírovali sami sebe, že ty nápady jsou trochu jiný. Celkový ten přístup je takový zámecký a tentokrát je to ještě zvýrazněné tím, že jsme to nahrávali všechno dohromady. Že to nebylo žádné studiové nahrávání, ale celá kapela nahrávala zároveň, takže by to měl být ten živý přirozený zvuk.

HK: A jaké to je nahrávat zase po pěti letech?
JH: Je to fajn. Studio jsme už znali, zvukaře taky, takže samotné nahrávání byla příjemná věc.

HK: Můžete říci, že už jste šli do studia jako profíci nebo máte stále takové to očekávání, co z toho nakonec vyleze?
JH: Tak nějaká nejistota tam je, ale přeci jen teď už tu představu máme docela přesnou, známe to studio i zvukaře, takže si myslím, že na těch devadesát procent se ta představa dotáhne. Ale nějaká nervozita ne, ta není vůbec.

HK: Jak jste si Vy osobně nahrávání užil?
JH: Já jsem si ho užil hodně, akorát mi přišlo líto, že jsem dostal zákaz zpívat rovnou s kapelou, protože mistr zvukař řekl, že to prostě nejde, že zpěv leze do mikrofonu u kopáku u bicích. Což mě teda překvapilo, že hlas má takovou sílu, že proleze až do bicích. Tak to mi bylo trošku líto, že jsem nemohl řvát přímo s kapelou. Přece jenom to dozpívávat pak sám už není takový odvaz. Ale zase má člověk spoustu pokusů, takže to má své plus i mínus.

HK: Spolupracoval s vámi na albu někdo?
JH: Ano, máme tam pár hostů. Do Popsongu jsme potřebovali zpěvačku, tak přijela Míša Grundová až z Brna. Píseň Veselej zase odbouchal Áda Vitáček, náš starý známý. Kdysi u nás zaskakoval, když byl Jirka Pátek na vojně. A na konci písně Hrál kdosi na hoboj uslyšíte Jirku Vodňanského. Hraje na hoboj, samozřejmě.

HK: Kolik finálních verzí písní vzniklo až ve studiu?
JH: Ve studiu vzniklo jen to intro k Žulovýmu volovi, jinak jsme před tím zkoušeli docela poctivě. Se zkoušením jsme začali už téměř před dvěma roky. A dělali jsme to tak, že jsme měli několik soustředění v Kutné Hoře, v klubu Česká 1, kde se nám zkoušelo výborně, protože klub je v patře, ne v podzemí, takže se tam daly otevřít okna, bylo vždycky hezké počasí, dalo se tak dobře dýchat, k dispozici byl bar, zkrátka se tam zkoušelo výborně. A jakmile jsme ty písně nazkoušeli, tak jsme je hráli na koncertech. Do toho studia jsme tedy šli opravdu připravení i s tím, že jsme už věděli, jak ty písničky zabírají na lidi při koncertech.

HK: Zbyl vám nějaký materiál nebo budete muset v případě další desky na něm začít pracovat zcela znova?
JH:Nějaký materiál zbyl. Já jsem třeba vyřadil půlku písniček, které jsem si doma natočil jako demáče, protože to nebylo ono. Jirka Pátek tam měl taky nějakou písničku, Ivan měl připravených více demáčů. Takže výběr byl a jestli se budeme nějak snažit dál pracovat na tom, co jsme neudělali, to nevím. Většinou se nám to nedaří, protože platí, že když se nám něco nelíbí na poprvé, tak už to poté nijak nevylepšujeme, to neděláme. Buď zjistíme, že nám to hraje hned nebo ten nápad opustíme.

HK: Bude křest desky?
JH: Křest bude, a to 26. března v Paláci Akropolis. Ten křest je tak zhruba uprostřed šňůry, kterou pojedeme skoro celé jaro. Od začátku března až skoro do té letní sezóny, kdy už začnou festivaly.

HK: A na jaké festivaly se chystáte?
JH: Opět máme potvrzené Hrady.cz, kde jsme byli už někdy v minulosti a loni. A to je moc fajn, protože tam chodí hodně lidí. Myslím si, že jsou tam i lidi, kteří nás třeba vidí poprvé. Což se na samostatných koncertech moc nestává. Když se zeptám, jestli tam je někdo, kdo nás vidí poprvé, tak se přihlásí tak pět, maximálně deset lidí. Ale tady na těch Hradech.cz je velká naděje, že zasáhneme někoho, kdo nás ještě neslyšel.

HK: Přemýšleli jste nad prioritou toho, jaké fanoušky chcete nyní spíše oslovit? Jestli ty starší nebo i nějaké nové? Je tam nějaký takovýto záměr?
JH: Já tohle příliš neřeším, protože moc vnitřně nevěřím tomu, že lze naplánovat, koho svou hudbou oslovíme. Já vím, že různý marketingový firmy na tom žijí - házejí pojmy jako cílová skupina a podobně. Mně se tohle všechno zdá jako taková nepodložená alchymie. Moc tomu nevěřím. Spíše věřím takovému prvku náhody a člověk nikdy netuší, která písnička koho zasáhne. Takže zaměřovat se na nějakou skupinu, to mě nikdy nenapadlo a při skládání už vůbec ne. Jedině jsme uvažovali a uvažujeme o tom furt, udělat nějaké zvýhodněné vstupné pro mládež třeba do osmnácti let. Ale na tohle narážíme dost s pořadateli, protože se to těžce kontroluje a pořadatel se tomu většinou dost brání. Ale v zásadě si s touto myšlenkou pořád pohráváme.

HK: A z vašeho pohledu do publika na vás chodí spíše ta starší nebo mladší generace?
JH: Já bych řekl, že je to hodně promíchané a vídám lidi v základu od těch osmnácti do třeba padesáti let. A hodně se vyskytují děti, zatímco takoví ti sedmdesátiletí, osmdesátiletí důchodci jsou už opravdu vzácností. A mam spíše zkušenosti, že když už, tak to bývá nějaký opilec, který náhodou zabloudil na náš koncert. Ale děti jsou zejména na těch letních festivalech. Co se týče té věkové struktury, tak to strach nemám – že by na nás chodili jen naši vrstevníci a ti až vymřou, tak by na nás už nechodil nikdo, to nehrozí.

HK: Jaký podíl budou mít ve vašem repertoáru nové písničky?

JH: Já si myslím, že na těch jarních koncertech budeme hrát z nové desky všechno, což dá tak čtyřicet minut. To zabere zhruba půlku repertoáru a to si myslím, že je skousnutelné. Když to proložíme starými osvědčenými hity, tak je to proveditelné a ke spokojenosti snad všech stran.

HK: Máte ještě nějaké své cíle? Nebo už se vám za tu dobu splnili?
JH: Pořád je co zlepšovat. Myslím, že pořád se ještě můžeme dostat na takovou úroveň, kdy bude lepší technické zabezpečení. Že budeme jezdit jenom s vlastním aparátem, světly a s celým sehraným týmem. Teď sebou sice vozíme zvukaře, ale už ne osvětlovače a osvětlení. Případně mít nějaké promítání bijáku a takovouto tu show, to nás vždycky hodně bavilo. A mít vše dohodnuté vždycky přesně, to je fajn. To se nám povede jen občas. Jak jsem říkal, třeba ty Hrady.cz nebo loňská šňůra se Třemi Sestrami. Tam se jezdilo se stejným aparátem, stejnými světly, vzácně jsme měli i repertoárový list. Jinak si obvykle volím až na pódiu, co budeme hrát. Ale tady jsme ho měli a všichni byli připravení tak, jak to má být. Takže tahle ta cesta je stále ještě nenaplněná, vtom jsme takoví poloamatéři.

HK: A nějaký opravdu sen?
JH: Jo, tak určitě by bylo hezký se podívat více do světa. Sice párkrát jsme takhle už někde hráli, jako třeba v Anglii, nebo v Chicagu, ale vždycky jsme tam hráli převážně pro českou menšinu. Ale chtěl bych se podívat na nějaký zahraniční festival, kde hrají třeba Motörhead, Iggy Pop a takovéto party. To by bylo fajn.

HK: Budete se o to snažit nebo uvidíte, jestli to přijde samo?
JH: My tu snahu nikdy moc nepřeháníme a spíše věříme v tu šťastnou hvězdu.