Bigbítové coververze vystřídal v osmém dílu populární „Line“ hard rock

Velice záslužná „Line" edice Supraphonu, určená nejen pamětníkům, ale i těm, kdo rádi objevují bohatou historii české i slovenské rockové muziky, pokračuje dalším dílem. Po loňské dvojalbové kompilaci Pop Rock Line 1966–1973, mapující fenomén bigbítových coververzí, tentokrát vydavatel přitvrdil. Novinka Hard Rock Line 1970–1985, která v rámci více než stopadesátiminutové stopáže představí tvorbu čtrnácti kapel prostřednictvím dvaačtyřiceti písní.     

„Definice hudebního žánru nikdy není kompletní. Každá kompilace je neúplná. Česká gramodesková scéna byla normalizací (ná)silně omezená. To jsou vstupní konstatování a také tak trochu omluva. Dohady o tom, co tehdy byl rock, natož pak ten hard, jsou mnohé. Měli muzikanti potřebné nástroje a přístroje k výrobě hluku? Byli textaři a texty vždy dostatečně ‚heavy‘? Smí tam občas znít instrumenty krotitelům vazbících elektrických kytar notně vzdálené? Některá jména na tomto výběru navíc s oním stylem jen hraničí, když drsnější přístup činí v jejich kariéře pouze kousek historie. Ale snad i takto limitovaná nabídka může připomenout průběžný souboj s bolševikem o právo vytočit knoflík Volume na Marshallech co nejvíc doprava," vysvětluje editor a producent Supraphonu Karel Deniš.    

Je tak nasnadě, že na Hard Rock Line 1970–1985 posluchači najdou opravdu různorodou směsici odvážných. Jak Deniš podotýká, pro některé z nich, jako například Blue Effect, George & Beatovens, Olympic či Flamengo, byla dráždivá hard rocková ingredience jen úkrokem či fází vývoje. Jiní, zejména pak plzeňské trio Katapult, jeho „následovníci" Turbo nebo rázně našláplý ostravský (v první fázi kariéry však také pražský) Citron, se po právu stali stálicemi a dnes již i legendami žánru účinných riffů a drtivých refrénů.  

Hard Rock Line 1970-1985 ale neopomíjí ani mimořádný přínos řady dalších. Například takový Jiří Schelinger s kapelou F. R. Čecha si po popových začátcích začali troufat i na Black Sabbath. A nebýt pro změnu vlasatého divouse, věčného průkopníka a objevitele Oty Petřiny, dost možná by zdejší scéna zůstala ochuzena o nejúspěšnější rockerku přelomu sedmdesátých a osmdesátých let Petru Janů. K vzrůstající oblibě zdánlivě mužného žánru svými decibely obalenými vokály však notně přispěla i energická ostravská diva Věra Špinarová a samozřejmě také syrově uhrančivá Jana Kratochvílová. Z logiky věci i dobou daných poměrů se sice někdy vytrácela žánrová čistota, což je patrné jak z tvorby posledních dvou zmíněných dam, tak třeba z umného mezižánrového balancování Leška Semelky & S.L.S.  

Ať už tak nebo onak, snaha o rachot v mezích tehdejšího textového i decibelového zákona mírného pokroku byla jasně patrná i posluchači vítaná. Na kompilaci vybraných 42 skladeb tak – jak je pro „Line" edici typické – zrcadlí různé odstíny tuzemských hudebních snah držet i přes všudypřítomná úskalí a ideologický dohled prst na tepu doby. Ostatně právě i díky této dodnes zásadně důležité etapě naší rockové historie mohlo jen o pár let později dojít k frontálnímu nástupu metalových muzikantů.