Banditi di Praga - recenze

Jednu významnou, možná zásadní, změnu slyším z alba Banditi di Praga oproti těm předcházejícím už na druhý poslech: žádná změna se vlastně nekoná. Dalo se to ostatně čekat, že po desíti řadovkách se Kabáti, kteří nejsou žádnými hudebními Mozarty, vyčerpají a začnou vykrádat sami sebe.

Dosud totiž každá deska přišla s něčím novým – ať s posunem stylu, s hudebním zpracováním a hlavně s nezaměnitelnými hity. Ano, i Banditi jsou melodičtí, zpěvní, vtipní – zkrátka (a) dobře se to poslouchá, jenže téměř každá píseň si s sebou už od úvodních tónů nese výrazné rysy originálu, kterým se inspirovala. Ať je to vstupní cirkusácký opus Banditi di Praga (i když tady jsem vzhledem k humornému názvu očekával trochu více ironie), rockenrollové Matky a závity, multižánrová Kávu si osladil či ambiciózní Kdo neskáče není Švéd.

Teď zůstává jen otázka, jak dlouho bude naše nejpopulárnější současná skupina s tímto přístupem úspěšná i v budoucnu. (No, já osobně bych ještě takové dvě, tři další desky stejného ražení skousl.)