Brno se spojilo se Satanem

Ke konci října hostila brněnská sportovní aréna Vodová trojici kapel, které na začátku zformovaly další bezbožnou alianci. Tu vedly rovným dílem polští Behemoth a norská formace Dimmu Borgir, kteří se nedávno vrátili k intenzivnějšímu koncertování. Obě party letos vydaly nové desky a rovnoměrně si rozdělily čas na pódiu. To jim zahřáli jejich švédští kolegové z Dark Funeral.

Dark Funeral jsem však tentokrát vynechal. Jejich hudební tvorbu sice dokážu vnímat v kontextu black metalové scény, ale jejich satanistická filozofie jsou mi natolik vzdálené, že jsem neměl potřebu být u jejich vystoupení.

Dorazil jsem tedy krátce před zahájením vystoupení našich sousedů z Behemoth. Po jejich šestém vystoupení na festivalu Brutal Assault v roce 2024 vydali desku „The Shit Ov God”, utvořili „The Unholy Trinity” se Satyricon a Rotting Christ, a loni zahráli v pražském O2 Universu. Letos se k nám vrátili znovu, tentokrát jen měsíc po dokončení čtrnácté desky „I, Scvlptor”. Z té však zahráli jen titulní skladbu a jinak koncert koncipovali jako průřez dlouholetou kariérou. Centrálním prvkem celé show byl samozřejmě frontman Nergal, který kromě svých kytarových povinností a role zpěváka několikrát promluvil i k naplněné hale. Uvedl, že je pro něj vždy poctou hrát před českým publikem, které se koncert od koncertu zvětšuje. Behemoth nekladou takový důraz na dekoraci publika, nýbrž spíše na samotnou výpravu. I při ní hrál hlavní roli zpěvák Adam Darski. 

S trochou nadsázky se dá říct, že si půjčil nějaké vybavení od německých Rammstein a s plamenomety vysílal ke stropu arény jeden ohnivý proud za druhým. Ohnivých efektů při jejich koncertu bylo požehnaně a vůně plynu se dostala až na druhý konec budovy. Když se poté objevili baskytarista Tomasz Wróblewski a kytarista Patryk Sztyber s pochodněmi v ruce, vyvolávalo to jisté obavy. Respekt k fyzikálním zákonům však Behemoth neukázali, a nadále se věnovali své antikřesťanské kritice s písněmi jako „Thy Becoming Eternal”, „Blow Your Trumpets Gabriel” nebo „O Father O Satan O Sun!”. Poláci dále uchovávají svůj death metal v černém hávu a baví díky své produkci, propracovaným scénkám i impozantním kostýmům.

Já však byl zvědavý především na norské Dimmu Borgir, od kterých jsem loni na festivalu Brutal Assault trestuhodně odešel. Hodlal jsem si to v Brně vynahradit. Jejich nová deska nese název „Grand Serpent Rising”, a norové dali novince více prostoru, než jejich polští kolegové. Zároveň však vzali fanoušky na výlet do úspěšné minulosti, a ten byl zajímavý zejména pro ty fanoušky, kteří u nového materiálu této black metalové ikony postrádají nápaditost. Jistě byli potěšeni písněmi „Mourning Palace” z desky „Enthrone Darkness Triumphant” nebo hitovce „Reptile” z nahrávky „Spiritual Black Dimensions”. To byly dvě ochutnávky z devadesátých let, ale větší obecné nadšení panovalo při hitech v druhé polovině setu. Jmenovitě to bylo zejména silné trio skladeb „The Serpentine Offering”, „Puritania” a „Gateways”, ale i novinka „Ulvgjeld & Blodsodel".

Dimmu Borgir sází především na epickou atmosféru a náladu v sále. Zpěvák Shagrath v jejich čele s publikem neztratil příliš slov a věnoval se zejména svému mrazivému zpěvu. Je veliká škoda, že v brněnské hale není vhodné prostředí pro koncerty hlavně kvůli nekvalitnímu zvuku, na což doplatil klávesák Gerlioz, jehož nástroj nebyl příliš výrazný. Pro tvorbu Dimmu Borgir je to pochopitelně naprosto integrální složka. Naopak bubeník Daray celý koncert hnal kupředu naprosto fenomenální hrou. Společně tvořili velmi dobře sehranou formaci, navzdory limitovaným koncertním aktivitám, a přítomná pyrotechnika ve finále nebyla ani nezbytná. Závěr koncertu okořenil znovu zpěvák Nergal, který Dimmu Borgir doplnil při coveru skladby „In League With Satan” kapely Venom, jenž dal jméno celému turné, ačkoliv britové Venom na turné nefigurovali. Patrně se jednalo o ocenění odkazu zpěváka Conrada Thomase Lanta, který nedávno zemřel, a který Venom vedl pod přezdívkou Cronos téměř padesát let.

Obě kapely světového black metalu předvedli to, co od nich všichni pravověrní fanoušci čekali. Ba co víc, přesvědčili i ostatní, kteří by black metal mezi oblíbené žánry nezařadili. Největším protivníkem tak bylo samotné venue. Starez aréna vodová hostí koncerty málokdy, ale vždy je to velké téma. Zvuk, který aréna nabídla, zkrátka nebyl dobrý a celkový dojem z večera výrazně ovlivňoval. K tomu bych přidal i poměrně agresivní světla, která buď oslňovala obecenstvo, nebo naopak zakryla kapelu v rudé či zelené mlze. Další výtku bych měl k používání plamenů a další pyrotechniky v uzavřených prostorách. Zvláště, když se jedná o starou sportovní halu, která na tyto typy akcí není stavěná. Raději budu na koncertě čichat grilovaný párek a smrad z cigaret, než hořlavý plyn před otevřeným ohněm.