Ztracený syn změnil Paradigma

Nemám příliš ve zvyku hodnotit Korn ze dvou pohledů: Období s Headem a bez Heada. Mluvím samozřejmě o Brianovi „Head" Welchovi, zakladateli Korn a hlavnímu skladateli, který se ke kapele vrátil po svém odchodu za hledáním cesty k Bohu v roce 2005. Se zakladateli kontroverzní škatulky nu-metal jeho odchod poměrně zamával, když v roce 2007 vydali album, které odmítli vůbec pojmenovat (Untitled). V roce 2010 se pokusili najít na Korn III: Remember Who You Are, až se o rok později ztratili na experimentální desce The Path of Totality. Zatímco Head založil novou kapelu Love & Death a jejich debutová deska je dost možná lepší, než cokoliv Korn udělali bez něj. Cesty Boží jsou opravdu nevyzpytatelné a naštěstí vedly k Headovu opětovnému návratu do kapely. Výsledkem je jedenáctá deska The Paradigm Shift, na které pracoval renomovaný producent Don Gilmore (Linkin Park, Good Charlotte, Avril Lavigne atd.)

Vítej zpět Briane

První věcí, která vás praští do ušních bubínků, je otvírák Prey For Me. Na první poslech je jasné, že kytary hrají opět ve velkém stylu. Skladba je nemilosrdná a bezesporu se stane jednou z hlavních moshujících písní na koncertech. V průběhu celé desky dominuje ten hutný kytarový zvuk, který v 90. letech Brian „Head" Welch se svým kolegou Jamesem „Munky" Shafferem prakticky vynalezl, a který je spolehlivě podporován basovými linkami Fieldyho. Bezchybnou jistotou je i Ray Luzier za bicí soustavou, který se pro hraní v Korn prakticky narodil, ať už by David Silveria protestoval jakkoliv. Obecně se dá říct, že všichni členové Korn hrají na hranici svých možností a jejich výkony se po návratu Heada zvýšily o sto procent.

Elektronika až na druhém místě

Druhou věcí, kterou zaznamenáte okamžitě, je opět přítomnost elektronických prvků jako na předchozím experimentálním albu The Path Of Totality. Nicméně narozdíl od minulého počinu se elektronika velmi vkusně míchá s metalovými prvky, namísto aby je převálcovaly a vytlačily veškeré metalové složky pryč. Důkazem je i kolaborace s dubstepovou Noisiou v písní Spike In My Veins, kde elektronika příjemně posiluje rockovou vřavu, aby vyústila v naprosto brutální refrén. Dobrou zprávou pro ty, kteří byli odrazeni prvním singlem Never Never kvůli zdánlivě velmi elektronické povaze této písně, je dost odlišné znění skladby v kontextu s albem, oproti samostatnému singlu. Objevuje se tu i jeden z nejsilnějších pěveckých sborů na The Paradigm Shift, což je velmi pravděpodobně známka vlivu producenta Dona Gilmora. Kromě toho to ale určitě vypovídá o přístupu zpěváka Jonathana Davise k vokálním partům.

Jonathan Davis po velmi dlouhé době konečně zase využívá svůj kompletní vokální arsenal, ba co víc, vypadá to, že se jeho rozsah dokonce zvětšil. Co je ovšem velmi příjemná zpráva, Davis opět využívá svůj nezaměnitelný growl (pro začátek si poslechnětě například Love & Meth či Spike In My Veins) a stejně tak i líbivý „štěkavý" vokál např. v Mass Hysteria. Je slyšitelné, že ho jeho party opět velmi baví a nezní v nich unaveně či až znuděně. Davis vytahuje vysoké vokály a konečně musí přesvědčit všechny, že je jeden z nejnadanějších rockových zpěváku současnosti. Jeho texty jsou možná troche infantilní, ale to se dá hodit za hlavu, když zpívá tak, jak zpívá.

Pokud by se v rocku/metalu rozdávala cena za nejužitečnějšího hráče, musel by ji letos dostat Brian „Head" Welch. Nejen že vydal vynikající album s jeho skupinou Love & Death, ale také se vrátil ke Korn a pomohl jim vytvořit nejlepší album v jejich novodobé historii. Kapela zřejmě prohlédla a uvědomila si, že potřebují svého zachránce zpět. Je Brian Welch pro Korn Ježíšem Kristem? Dalo by se to tak říct, jelikož přivedl jednu z nejvýznamnějších rockových kapel současnosti zpět z mrtvých.