Zabili trafikantku pro jednu stuyvesantku, chápete? Dědeček je však aktuální i po letech

Supraphon v reedici vydává u příležitosti šedesátin Jiřího Dědečka jeho debutové album Zabili trafikantku. Původní záznam je vyčištěný a rozšířený o tři bonusové songy (Meziměsto, Sadem, lesem, parkem a Pes, Franta a Kant). Co taková 24 let stará nahrávka může současnému posluchači nabídnout?

• Rozhovor s Jiřím Dědečkem čtěte ZDE.

Především úžasné svědectví oné zvláštní doby. V březnu 1989, kdy se natáčení v pražském divadle Semafor uskutečnilo, už do pádu komunistů chybělo skutečně málo. Jejich moc však stále byla taková, že bránila svobodnému uměleckému vyjadřování. Zároveň byla nevyhnutelnost jejich konce doslova cítit ve vzduchu.

Zabili, nezabili, pravý záměr neuKRYLi

Jiří Dědeček si tu ovšem nehraje na žádného prvoplánovitého, velkého bojovníka proti režimu. Čím zní jeho kritika jemněji, na pozadí většinou humorných písní jaksi nenápadně, o to urputněji a vytrvaleji se v naší mysli zahákne. Viníkem naprosté většiny kritizovaných jevů byl tehdejší režim nebo apatie společnosti jím produkovaná, takže dobovým posluchačům bylo nad slunce jasné, do koho a do čeho se autor s gustem trefuje.

Otázkou zůstává, jak moc je to jasné aktuálnímu příjemci. Pamětníci se třeba při titulní Zabili trafikantku jistě chytnou. Ale ti mladší budou u typicky dobového Doznání, u ruské lidovky Multiservis Tesla a především u doprovodného průvodního slova asi hodně tápat. Dědeček v této rovině více spoléhá na inteligenci a důvtip svého obecenstva než na břitkou lyriku plnou nekompromisních přirovnání.

V té druhé se ale jako společensky angažovaný básník dotýká témat, jež jsou platná napříč generacemi i časem. Hned úvodní Blues pro slušný lidi se z nářku nad nedostatkem slušných lidí mění v poselství o jejich snadné přeměně v poslušné. Jako soudobá hymna zase působí odrhovačka Když se kouří konopí a naopak poněkud nepatřičně zní (rasismem silně zavánějící) legrácka Party („Zaplakal jsem pláčem, tolik hezkých holek, každá s uzenáčem") – inu, i v tomhle je deska jako dokument o posunu pohledu společnosti na ožehavá témata během jednoho čtvrtstoletí unikátní.

Trafikantka, co Dědeček má s ní? Krásně o ní básní…

Nejdůležitější poloha Dědečkova je ovšem ta, již naznačená, básnická. Na Trafikantku lze totiž pohlížet především jako na sbírku zhudebněných básní. Lze se jednoduše oprostit od všeho dobového balastu a vnímat pouze krásu a sílu veršů. Nádherné metaforické přirovnání Holky a knížky, smutná balada o pomíjivosti života Blues pro sirény, hamletovské Dilema na téma vědět či nevědět… Celá deska je doslova pokladnicí skvělých rýmů od těch přímočařejších („Chvílema, mám veliké dilema") až po ty rafinovanější („Hovoří jak kulomet, řka, že ani u komet nezáleží prý na délce chvostu").

Zabili trafikantku není ani pravý folk, ani protest album, nenabízí ani hitové melodie či virtuózní ovládání nástrojů (Dědečkovu kytaru doprovodili ještě akordeon Václava Veselého a housle Karla Holase), žádná z písní dokonce ani nezlidověla, jak se to podařilo jeho souputníkům Nohavicovi či Dobešovi. Přesto se zaslouženě řadí do sbírky dokonalých kousků českého písničkářství a spoustě současným interpretům může posloužit jako rozsáhlý inspirační a studijní materiál.