Jiří Dědeček si servítky nebere, naštěstí nezpívá jen o politice

Není žádným tajemstvím, že písničkář Jiří Dědeček zrovna neohromuje rozsahem a výrazovou pestrostí svého hlasu a zpěvu, ani počtem akordů, které na své akustické kytaře používá, o elektrické ani nemluvě. Přesto jeho písně patří k tomu nejlepšímu, co tuzemský folk přináší a každá jeho deska (včetně novinky Nebudu bydlet v Québecu) se setkává s velkým ohlasem četných Dědečkových fanoušků. Čím to je?

Jiří Dědeček je především básník. Nikoli však „vznešený, do sebe zahleděný poeta", ale civilní, nápaditý, přímočarý a srozumitelný vypravěč svých postřehů, představ, prožitků, fantazií a zážitků. Disponuje vytříbeným citem pro jazyk, originální metafory, nečekané rýmy a dnes již téměř neexistující pointy. V trefné zkratce umí sdělit to důležité, podstatné, aniž by se vzdával lehkosti, nadhledu a humoru. Bez zbytečných slovních exhibicí dokáže čtenáře či posluchače dojmout, přinutit k zamyšlení či vytvoření vlastního pohledu, postoje nebo stanoviska a také rozesmát.

Své básně doprovází Dědeček na koncertech či nahrávkách většinou pouze na akustickou kytaru a opět bez jakéhokoli předvádění dokáže jednoduchou melodií umocnit vyznění písně, zdůraznit její náladu, převést ji podle potřeby do jemnější balady či temperamentnějšího šansonu nebo kupletu. A především jeho projev vyznívá naprosto autenticky a výrazné charisma nerozmělní ani CD či LP nosič.

Ale nyní k novince Nebudu bydlet v Québecu, na níž písničkář po jedenácti letech od alba Prší nám do campari představuje svoji novou tvorbu. Stále stejně hravou, invenční, přímočarou, sarkastickou, ironickou (místy ale i něžnou) a v dobrém slova smyslu mnohdy angažovanou. Z politiky a věcí kolem ní je Jiří Dědeček stále otrávenější, znechucenější, rozčarovanější, což se v jeho písních výrazně projevuje.

Hned v úvodní Sněmovní se zamýšlí nad složením parlamentu a původem poslanců. „Mají tu práci, vyšvihli se nahoru, bejvalí svazáci a veksláci a soudružky z národního výboru…". S lehkostí, hravostí, nadhledem, nikoli však pochopením. Změnu rytmu přináší syrovější skladba Udavači, v níž dojde i na Bureše, Sabinu a Zaprodanou nevěstu. A na známou věc, že střídmě a trefně použitý vulgarismus funguje v Dědečkově tvorbě naprosto dokonale.

I díky elektrické kytaře působí Francesco Farniente temněji, šansonověji, dosud hudebně nejbarevnější písnička desky. Poměrně syrovou atmosféru přináší sarkastická skladba Fuj, v níž za vybrnkávání na elektronickou kytaru Jiří Dědeček spíše recituje verše a přiznává své temné touhy a zároveň vysvětluje, proč je nikdy neuskuteční. „Přeci jen to život osladí, odpravit si pár sviní…." Návrat akustické kytary zajišťuje melodický, rozšafný šanson (kuplet) Holka za kilo, v jehož závěru zpěvák zásadně přitvrdí.

Kromě vlastních textů si písničkář vypůjčil dva od Františka Gellnera. Prvním je výše zmíněný Francesco Farniente, druhým buřičská Buď matka boží pomocná. Myslím, že Gellner má s Jiřím hodně společného. Pro Dědečka typický nátlakový šanson přichází s Psové, veselou písničkou s hořkým podtextem. Stejně blízko jako ke Gellnerovi má písničkář i k francouzskému šansoniérovi Georgesi Brassensovi. Na novinku si vybral tři písně, které upravil a otextoval. Jednou z nich je Malý pištec, pověst (textem i ke středověku mířící hudbou) o tom, že lze nepodlehnout vábení moci, peněz, postavení. Směrem ke country a westernu se ubírá lidová skladba Zmrzlý dřevař, Namrzají Nusle představuje energickou, melodickou skladbu s chytlavým refrénem, v níž se autor lehce naváží do Agrofertu.

V Potkanovi však Jiří Dědeček výrazně přitvrdí a postaví do kontrastu jemnou hudbu s drsným textem. A i když nejmenuje, každému je jasné, kdo je oním potkanem. „Byla jedna země fikaná a lidi tam taky, zvolili si králem potkana, poněvadž byl vychcanej jak mraky." A když už se písničkář se vzezřením jemného kavárenského intelektuála rozjede, bere to z jedné vody načisto. Veškerá korektnost jde stranou. Ani v Kardinálovi nepadne jméno dotyčného, ale určitě není náhoda, že hodně rýmů končí na ka. A opět ty pověstné, na miskách citlivě vážené vulgarismy. Zprvu vzbuzují salvy smíchu, ale postupně nastupuje onen smích skrze slzy Antona Pavloviče.

Ale dost bylo politiky, zpět k Brassensovi. Že i na vážné, smutné téma se dá nahlížet s humorem až cynickým a dokonce ho převést do grotesky, ukazuje hudebně i textově nápaditá Poslední vůle. O veselé rozloučení se pak postará melodická titulní skladba, lehká píseň založená na rýmech, pro které má, jak bylo řečeno výše, Jiří Dědeček dokonalý cit. Nejen, že zde s velkou invencí rýmuje názvy světových metropolí, ale opět se dobere k pointě, spočívající v různých významech slova milí.

O albu Nebudu bydlet v Québecu se bude zřejmě mluvit hlavně kvůli drsným a nekorektním politickým písním. Nezapomeňme však, že Dědečkova tvorba je mnohem pestřejší, bohatší a barevnější. Stačí si otevřít nějakou jeho básnickou sbírku.