Vlčie maky rozkvetly do nebývalé krásy

Mohlo by se zdát, že lidová hudba nemá s jazzem příliš společného a že jejich spojení fungovat nemůže. Hodně zjednodušeně řečeno, folklórní písně bývají založené na prosté a jednoduché melodii, spontánnosti, jednoznačném a většinou i přímočarém vyznění, jazz naopak na improvizaci, komplikovanější rytmice a harmonii, absenci jasně čitelné melodie. Po poslechu alba kapely Vlčie maky s názvem Horehronie si to ale už rozhodně myslet nebudete.

Nahrávka přináší jedenáct lidových písní ze slovenského Horehronia, kterých se ujal aranžér a klavírista Klaudius Kováč. Ze skladeb zachoval základní melodii, vyznění a příběh, ale jinak je posunul do jazzových vod s prvky klasické hudby. Citlivě, naprosto funkčně a přirozeně, prosté vyznění „lidovek" zůstalo zachováno a skladby získaly moderní podobu. Jsou velice barevné, propracované, provázané, svobodné, a přitom jednoznačně přístupné. Velkou zásluhu na tom mají i vynikající a invenční hudebníci, konkrétně výše zmíněný pianista Klaudius Kováč, kontrabasista Róbert Ragan Jr. a bubeník Peter Solárik. A nad tím vším poletuje svobodný hlas Jany Kozákové.

Úvodní písničku Na Kraľovej hoľi otevírá jemné piano, kontrabas a tlumená bicí, k nimž se postupně přidává křišťálově čistý hlas zpěvačky Jany Kozákové. S nástroji je v dokonalé symbióze, když Jana zpívá, podbarvují její hlas, když ne, mají prostor na poměrně dlouhé instrumentální pasáže. Ty díky invenci muzikantů a nápaditým aranžmá ani chviličku nenudí, jednotlivé nástroje se svobodně sbíhají a vzápětí rozcházejí, vytvářejí pestré vazby a spojení, jejich souhru je radost poslouchat. A když se dostatečně „vyřádí", opět do písničky vstoupí uklidňující Janin hlas a nástroje se mu disciplinovaně podřídí. Tyto postupy jsou typické pro většinu skladeb.

Energičtěji a dynamičtěji vyznívá Prepeľička, prepeľička, čemuž se přizpůsobí i zpěv. Už není jen melodický, ale mnohem barevnější, jazzovější. A kapele to v temperamentní písni s prvky funku skvěle šlape. Čisté piano zahajuje Javorom, javorom, další nástroje se přidávají až po minutě, takže si na své přijdou i milovníci klasické hudby. Posmutnělou, dramatickou skladbu zdobí závěrečná pasáž, kdy se lidský hlas (nejen Jany, ale i hostujícího Petera Adamova) stává rovnocenným nástrojem. Zaspievala by si, ale ňemam hlasu působí temperamentnějším, sevřenějším dojmem, určující je zde rytmus.

Pot obločkom piskaju je dalším důkazem, jak si citlivý zpěv Jany Kozákové výtečně rozumí se svými spoluhráči. Chvíli ji doprovázejí, pak hrají svobodně, ale vždy drží vyznění písně, v tomto případě posmutnělé. Hravá, vzdušná, veselá, místy dokonce rozverná a roztančená, taková je písnička Ej, prečo si puakaua. Potenciální hit, který by klidně mohla rádia, byla-li by trochu odvážnější, zařadit do svého playlistu. Smutné, až osudové vyznění provází syrovější, pomalejší, temnější písničku Cesta hore, cesta dolu, živější a barevnější je pak skladba Pot ubočou, pot tou sivou hoľou, která opět uchvacuje dialogem mezi zpěvem a nástroji.

Od klidných, intimních pasáží až k bouřlivým a vygradovaným se pohybuje pestrá skladba Kažu sa mi žeňiť, duet se skvěle sladěným zpěvem Jany Kozákové a hostujícího Dana Bárty. Jemné zklidnění přináší na závěr Sokole, holube. Křehká balada s vypjatým, ale naprosto přesvědčivým a uvěřitelným zpěvem a náležitou gradací.

V podání kapely Vlčie maky se lidová a jazzová hudba navzájem obohacují. Obohaceni budou i posluchači folklóru a jazzu a třeba se jim tím rozšíří obzory.