Václav a Jan Neckářové: Pětašedesát let spolu na pódiích
Karel Souček, 28. 11. 2018
Populární
zpěvák Václav
Neckář baví publikum už
neuvěřitelných pětašedesát let! K tomu letos slaví
půlkulaté narozeniny. K oběma jubileím vyšla u Supraphonu
dvojdisková kompilace s názvem Já
ti zabrnkám / Balady 1965 – 2017. Nutno připomenout, že celých šedesát pět let má Václav za
zády obrovskou oporu – svého bratra Jana. Pomyslnými i
skutečnými pódii, a to i těmi nejprestižnějšími
z nejprestižnějších, tak spolu brousí už od roku 1953. O
tom všem byla řeč i v našem rozhovoru.
Měli
jste ambici vrátit se díky tomuto výběru i k písničkám,
které jsou dnes už tak trochu pozapomenuté, a zase je vynést na
světlo?
Václav:"Ano. Vždyť možná polovinu z nich, možná ještě víc, jsem
natočil v minulém století. Na albu jsou ale i písničky,
které jsou populární a žádané dodnes."
Jan: "My jsme dopředu vůbec netušili, že Supraphon s nabídkou na
tento výběr přijde. Když nám pak z vydavatelství poslali
první nástřel, k některým písním se nám slovo označení
balada nesedlo. Nakonec jsme si ale řekli: proč ne? Vlastně se
baladám přibližují. Hlavně ty lyrické. A některé z nich
jsou skutečně pozapomenuté, byť krásné. Tak jsme vybrali další,
které nám vytanuly v mysli a paměti, a když už jich bylo
opravdu hodně, přizvali jsme ke spolupráci Miloše Skalku. Ten nás
zná, a dá se říct, že o nás všechno ví. Miloš pak pomohl
s konečným výběrem. Vznikla tak, myslíme si, neobvyklá
sestava. Jsou tu vedle sebe lyrické písničky, pomalé, ale i
cajdáky, i ty balady. Vzájemně si nevadí, ba naopak, krásně se
doplňují."
Mám
pocit, že spolu ladí, ať vznikly v polovině šedesátých
let nebo vloni. A není to jen díky osobě zpěváka.
Václav: "Všechny je zpívám já, ale je to i z jiných důvodů.
Všechny ty nahrávky jsou dobré, to platí i o textech. Měl jsem
velké štěstí na opravdu prvotřídní spolupracovníky."
Jan: "Když se podíváme na Václavův hlas, tak od té první nahrávky
z roku 1965 k té poslední z roku 2017 se zase tak
moc nezměnil. Nezestárl. Ten komplet tak drží krásně pohromadě."
Ty
písničky spojují mimo jiné vkusné a v zásadě moderní
aranže, byť při poslechu kompilace kráčíme přes most času, i
most, který propojuje autory různých generací.
Václav: "Aranže jsem si vždycky
hlídal. Jak jsem řekl, měl jsem štěstí i na vynikající
aranžéry. Ale obecně – vždycky se kolem mě pohybovali skvělí
kolegové – od skladatelů přes aranžéry a textaře až po
muzikanty."
A
bylo jich za těch pětašedesát let opravdu hodně, od Bohuslava
Ondráčka až ke klukům z kapely Umakart…
Václav: "Na začátku všeho stál Boban Ondráček. V roce 1964 mě vzal
do plzeňské Alfy. Boban napsal i muziku k muzikálu
Gentlemani, ten jsme zpívali v Karlíně, premiéra byla v roce
1967. Texty napsal Jan Schneider. Zpívali jsme tu i krásný duet
s Evou Pilarovou. Když se Gentlemani rodili, přizvali mě
Honza Schneider s Bobanem ke spolupráci, a já jsem jim kecal
do scénáře. Hrál jsem postavu Prcka. Když se mě ptali, jestli
může Prcek v inscenaci umřít, řekl jsem, že jako herec
umírat umím. Vyzkoušel jsem si to třeba i ve filmu Ostře
sledované vlaky."
Pomáhaly
vám herecké zkušenosti v profesi zpěváka? Na vašem novém
výběru jsou v zásadě samé šansony, jeden vedle druhého.
Václav: "Samozřejmě. Jsou to příběhy
a ty se musejí tak trochu i hrát. Pochopitelně hodně záleží i
na textařích. Zdeněk Rytíř, Jan Schneider, Eduard Krečmar,
Michael Prostějovský a další… Některé texty písniček na
kompilaci jsou původní, v jiných jde o přebásnění
zahraničních autorů. To se týká třeba Cohenovy Suzanne nebo
Lady Jane od Rolling Stones. Nádherné věci! A moc rád mám i
píseň Cena za místo mezi lidmi. Je ze hry Konvenční vražda,
kterou jsme hráli v Divadle Rokoko. Je to příběh
kriminálníka, který se vrací z vězení do života. V té
hře jsem hrál policajta… tedy esenbáka. Hudba Boban Ondráček,
text Jan Schneider. Taky nádhera."
Čím
dalším jste se řídili při výběru písní na kompilaci Já ti
zabrnkám?
Jan: "Osobně jsem se řídil především uchem – podle toho, jak jsem
si jednotlivé nahrávky pamatoval. Říkal jsem si, jak by asi šly
k sobě, kterou zařadit a kterou už ne. Ne všechny písničky
se povedly nahrát tak, aby zněly dobře. Po remasteringu vylezou
drobné nečistoty nebo záležitosti, které by tam být nemusely.
Vybrali jsme tak věci, které k sobě ladí nejen textem a obsahem,
ale i muzikantsky,
nahrávky, které nakonec zůstaly, se spolu opravdu snoubí. Aranže
Václavových písní jsou dělané tak, že se dají poslouchat i
dnes, že nezní staře, a jdou zařadit k nahrávkám mnohem
mladším."
Václav: "Tady došlo k vzácné symbióze: moji muzikanti, aranžéři,
komponisté i textaři mi vytvořili tak bohatý repertoár, že se
z něj taková kompilace, jako je ta naše nejnovější, dá
dát dohromady. To je až neuvěřitelné."
Velkou
roli v tom asi hrálo a hraje i přátelství s autory
vašich písniček – to se určitě jinak píše i jinak zpívá,
když máte s kolegy dobré vztahy!
Václav: "Samozřejmě. Jeden příklad. Zdeněk Rytíř mi psal první texty v
roce 1965. A Honza Schneider už o rok dřív, to jsem byl ještě v
Plzni. Písnička Jen tak, kterou napsal Honza s Bobanem Ondráčkem
a kterou jsme natočili v plzeňském rozhlase, to je vlastně
šanson. Byla to první písnička, kterou jsem natočil. Psal se rok
1964. Na desce vyšla v roce 1967."
Jan: "Dá se říct, že píseň Jen tak je učebnicový příklad toho,
jak by měl šanson vypadat. Jak by měl být napsán, nahrán a
prezentován. To byl Vaškův první velký úspěch, po kterém
přišly další. V Praze si všimli, že v Plzni vysílají takové
skvělé věci – a pozvali Vaška do Rokoka. Tohle byl asi
nejdůležitější okamžik v bráchově pěvecké kariéře."
Václave,
jak vzpomínáte na plzeňské rozhlasové období?
Václav: "To bylo moje štěstí. Samozřejmě za to může Boban Ondráček. V
plzeňském rozhlase jsem se vlastně učil pracovat s mikrofonem.
Repertoár jsem tehdy zpíval i v angličtině, asi patnáct písní
jsem nazpíval anglicky – nebo jsem se o tu angličtinu alespoň
snažil."
Jan: "Vašek prodal opravdu ohromné množství desek. Už v těch
šedesátých letech, v Supraphonu. Bohuslav Ondráček tehdy říkal:
Václav Neckář je takový malý hospodářský zázrak!"
Václave,
na pódiu jste se vždycky hodně hýbal, skákal, běhal… Pomáhal
jste si pohybově i ve studiu při nahrávání?
Václav:"Asi ano. Často mě zvukaři a režiséři při nahrávání nutili,
ať si zuju boty. I ve studiu jsem totiž kopal nohama a podupával
si do rytmu. Hodně mých nahrávek proto vzniklo tak, že jsem byl
jenom v ponožkách." (smích)
Jan: "Nahrávání na desku nebo na pásek je jiná disciplína, než
zpívat na koncertě před publikem. Koncert je adrenalin, tam se
vybičujete, ještě dřív, než nastoupíte na pódium. Ve studiu
je většinou klid, za sklem jenom zvukař, hudební
režisér a občas autoři. Soustředění je pochopitelně stejné,
ale chybí tam kontakt s publikem. Když zpíváte nějakou
píseň pro někoho, tak tam ten někdo chybí. Musíte si ho
představit a tu atmosféru si vytvořit. Což je těžší, než na
koncertě."
Na
různých pódiích se v různých hudebních žánrech
producírujete už pětašedesát let. Uvědomujete si tuhle
číslovku?
Václav: "Tak trochu. Je to neuvěřitelné. V roce 1953 jsem debutoval
v divadle v Ústí nad Labem – v opeře! Zpíval
jsem tehdy v opeře Guiseppa Verdiho Othello. Pan Verdi napsal
do druhého jednání krásný dětský sbor. Dirigent Viktor Málek
ale tehdy neměl k dispozici sbor, tak zkusil takovou zajímavou
věc: celý dětský sbor jsem zpíval sám. Od té doby jsem
sólista." (smích)
Vaše
operní kariéra ale netrvala dlouho.
Václav: "To je pravda, skončila v roce 1957. To mi bylo čtrnáct a
zpíval jsem krásnou árii pasáčka ve třetím jednání Pucciniho
Toscy. V operních domech ji většinou zpívají
mezzosopranistky, ale pan dirigent Josef Bártl zkusil mě. Bylo to o
to náročnější, že jsem zpíval za scénou, z portálu.
Musel jsem tedy zpívat hodně intenzivně, aby mě slyšeli i
v poslední řadě na balkóně. Čtrnáctkrát jsem zpíval
pasáčka a pak jsem začal mutovat. Odešel mi hlas a od té doby ho
hledám."
Jan: "Není divu, že po takových výkonech bráchovi ten hlas odešel. To
byl vskutku nadlidský výkon! Nebyl vidět, ale musel zpívat tak,
aby přezpíval orchestr, který hrál daleko před ním a blíž
k obecenstvu."
Honzo,
vy neustále chválíte bratra, přitom jste spolu hudebně propojeni
téměř od nepaměti…
Jan: "Ano, dá se říct, že jsme oněch pětašedesát let na pódiích
spolu. Když mi byly čtyři, a bráchovi skoro deset, dostal jsem
k narozeninám harmoniku heligonku a naučil se na ni sám hrát.
Od té doby Vaška doprovázím, tehdy jsme zpívali, a to i veřejně,
především lidové písničky – české a moravské, možná i
slovenské, to už si přesně nepamatuju. Takže to spolu opravdu
táhneme už pěkně dlouho. Boban Ondráček s Edou Krečmarem o tom
později napsali písničku My to spolu táhnem dál, která je taky
na naší nové kompilaci. Profesionálně jsme se propojili v roce
1971. Což je „pouhých" sedmačtyřicet let."
Jak
bude vypadat turné k propagaci dvojalba Já ti zabrnkám?
Václav
a Jan: "My jezdíme celou
sezónu s koncertním programem nazvaným Příběhy, písně a
balady. V jeho rámci zní i řada písní z nové
kompilace. Namátkou: Tu kytaru jsem koupil kvůli tobě, Podej
mi ruku a projdem Václavák, Lady Jane, Suzanne, Nautilus, Všechno je
jenom jednou, Půlnoční nebo Andělé strážní. Ale je jich víc.
Kromě toho chystáme sérii narozeninových koncertů, kde
akcentujeme oněch šedesát pět let na scéně. Tu pětasedmdesátku
ani moc nezdůrazňujeme… (smích)
Na zmíněných koncertech
s námi bude hrát smyčcové kvarteto, aby to celé bylo
slavnostnější a bohatší. A v prosinci přijdou samozřejmě
vánoční koncerty, těch bude nejmíň patnáct. S kvartetem a
místními dětskými sbory. Tedy – pokud to s námi stihnou
secvičit."