Kdo by neměl Neckáře rád?

Tomu, kdo nás má rád. V souladu s názvem této slavné desky z roku 1975 adresuje Václav Neckář své písně všem svým příznivcům. Těch je hodně, vlastně ve svém okolí neznám nikoho, kdo by Václava nemusel. A zdaleka nejen pro jeho statečný boj s nemocí a nedávný velký comeback, ale především pro jeho procítěné písničky. Výše zmíněné album, které nyní s bonusy vychází v reedici, jich přináší hned šestnáct.

Tomu, kdo nás má rád představuje první společné Neckářovo album s kapelou Bacily. Poprvé vyšlo v polovině 70. let a v té době se všichni zúčastnění nacházeli ve vrcholné formě. Zpěvák, kapela, textaři i skladatelé. Vše do sebe začalo krásně zapadat a tato spolupráce vyvrcholila o dva roky později v životním Neckářově koncepčním dvojalbu Planetárium.

Lyrický tenor dostával fanynky

Zpěvákův lyrický tenor udivoval velkým rozsahem, barevností a hlavně ve výškách vždy působil velice jistě, přesvědčivě a, což je nejdůležitější, i přirozeně. Především v rockových baladách zpíval velice jemně, něžně a procítěně (fanynky musely šílet), navíc mu lze díky jeho charismatu věřit každé slovo.

Bacily tvořili invenční muzikanti, každý z nich ovládal několik nástrojů. Ty se však v jednotlivých skladbách nepřebíjejí, pestrá, občas dost nezvyklá aranžmá vždy slouží vyznění skladby. Kromě Petřinových a Bláhových kytar má nepřeslechnutelné zastoupení klavír a varhany Jaroslava Vraštila, violoncello a saxofon Jana Neckáře či foukací harmoniky Otakara Petřiny, které některé skladby posouvají do blues.

Hned tři členové ovládají perkuse, což písním přináší zajímavý rytmus. Třeba song Každý den je autobus se o perkuse opírá a dodává mu zajímavou tvář. Celou nahrávku provázejí přimíchané elektronické zvuky, což v té době vůbec nebylo zvykem. Dnes samozřejmě působí úsměvně, ale tehdy šlo o dost originální záležitost.

Většinu písní složil Otakar Petřina a Jan Neckář. Ti i na tomto albu prokázali svůj talent napsat jednoduchou, silně melodickou a rytmicky pestrou píseň, která nespoléhá jen na zaběhnutý model sloka-refrén-sloka. Hravou skladbou na pomezí rocku a blues Každý den je autobus přispěl Jiří Burian, syrovějším a možná nejlepším songem Tak co dál? pak Petr Hapka. Pouze Jedenkrát je převzatou skladbou.

Petřina Rytíř - dokonalé souznění

Dvorní Neckářův textař Zdeněk Rytíř patřil v 70. a 80. letech k absolutní špičce, jeho poetické texty si s Petřinovou muzikou výborně sedly. Zabývají se především mezilidskými vztahy, zajímá ho odcizení, síla přátelství, touha vrátit se do dětství, potřeba lásky.

Děsí ho rychle plynoucí čas a stáří, spojené se samotou. „Nyní žijem snadno/Pak klesneme na dno/Až do zapomnění." Verše, které se zařezávají pod kůži.

Na albu převažují rockové či folk(blues)rockové balady (Jedenkrát, Pojď si s námi hrát, Dítě snů, Nejosamělejší z nejosamělejších, Tomu, kdo nás má rád). Některé jsou křehké, jemné, intimní, jiné překypují vnitřní energií a napětím. K temperamentnějším písním náleží Mořská panna, Život nebo Každý den je autobus. Všechny však spojují nápaditá Petřinova aranžmá, díky nimž drží nahrávka pohromadě.

Svoboda i v 70. letech

A vrcholy? Život, kde se nakažlivě radostná hudba dostává do kontrastu s posmutnělým textem. Svobodou provoněná a foukací harmonikou ozdobená skladba Každý den je autobus. Syrovější, expresivnější Tak co dál?, v níž spousta vnitřní energie pozvolna graduje a exploduje do tvrdších rockových pasáží. Ukázková práce s dynamikou. A bonusové písně Kdo vchází do tvých snů, Kosmické děti a Křižovatky. Ty jsou ale natolik známé, že je zbytečné se o nich podrobněji rozepisovat.

Tomu, kdo nás má rád patří k zásadním deskám tuzemské rockové hudby. Je zajímavé, že i v 70. letech minulého století se dařilo nahrávat desky, které kromě kvality vyzařovaly volnost a svobodu. Tím jsou tyto písně aktuální i dnes.