Stadionová pohodička v podobě protikladů

Alternativní rockeři ze skotského Killmarnocku, Biffy Clyro, nachystali na leden nového roku další, v pořadí již šestou studiovou desku. Jde dokonce o dvojalbum, které se celkově nazývá Opposites neboli protiklady. To nám také dává jasný signál, že obě alba budou asi v lecčem rozdílná. První nese název The Sand At the Core of Our Bones a to druhé The Land At the End of Our Toes. Na každé z nich kapela zařadila deset songů, a komu to je stále málo, tak v deluxe edici je na každém ještě jedna instrumentální titulní skladba navíc.

Poslední řadovka Biffy Clyro získala plno nových fanoušků, ti odvěcí byli ale lehce zklamaní až moc mainstreamovým zvukem a určitě byli v mnohem větším očekávání. To kapela si na albu Only Revolutions rozhodně vydělala prozatím nejvíce a vyšlapala si cestičku ke slávě, také díky hitům The Captain, Bubbles nebo Mountains.

Jakou cestu kapela zvolila na novince?

Kapela už delší dobu před vydáním alba naznačila, že zvukově dělá alba po určitých částech, a že po Opposites se zase začne ubírat jiným, novým směrem. První tři alba měla hodně syrový zvuk, často také různé experimentální vyhrávky a písní, které by kapelu proslavily díky rádiu, bylo jen velmi pomálu. Další trojice je ale přesně opačná. Kapela ubrala jak na řízných kytarách, tak na experimentech a přiblížila se k modernímu vyhlazenému rockovému soundu a řekla si tak i o větší prostor v rádiích a televizích.

Rozdíl mezi novými disky je hlavně v textovém pojetí. Na prvním The Sand At the Core of Our Bones se kapela zabývá problémy, které ji postihly v důsledku velké slávy a vůbec celého zájmu o členy kapely. Bubeník Ben Johnson zápasil s alkoholem a frontman Simon Neil zase řešil velké deprese. Druhá část alba The Land At the End of Our Toes se naopak na tyto problémy dívá z druhé strany, a kapela se tu z nich snaží najít pozitiva do budoucnosti.

Z bývalé post-hardcorové kapely se na Opposites stává stadiónová kapela. Nenachází se tu skoro žádné kytarové bláznění jako v dobách alb Vertigo of Bliss nebo Infinity Land. Kapela napsala 20 skladeb, které jsou vhodné pro stadionová vystoupení a jasně říkají zpívejte s námi. Hlavně první disk alba si říká o pořádný kotel lidí pod pódiem, kteří budou všechny texty zpívat s kapelou. Písně Stingin' Belle, úvodní singl Black Chandelier či Sounds Like Balloons jsou toho přesným vzorem.

Boužel po chvíli ale zjistíte, že kapela, která byla známá neustálými překvapeními ve skladbách, častými změnami taktů a tempa, tu hraje stále to stejné a rozhodně to nebaví po dobu obou alb. Sice tu jsou různé experimenty, jako například dudy v úvodní skladbě, trumpety a vliv mariachi ve skladbě Spanish Radio, nebo elektronika ve Woo Woo, ale ty se lehce ztratí. Kapela převážně hraje klidně a její originalita a hravost jak textová tak instrumentální se na albu zlehka vytrácí.

Tep v krvi trochu rozproudí rychlejší A Girl and His Cat, Little Hospitals nebo Modern Magic Formula, ale to je tak vše. Najdou se tu také pomalejší kousky, třeba baladická Opposite je jako kopie minulé God and Satan, ale narozdíl od ní už není tak nezvyklou složkou v diskografii kapely a lehce nudí.

Opposites je tedy album, kde kapela volí cestu napříč rádiím, během které mockrát neodbočí a frčí co nejpřímější cestou k cíli. Jsou tu výborné momenty a skladby, které rozhodně zůstavají v hlavě delší dobu, ať už singl Black Chandelier, stadiónovka Sounds Like Balloons, jemná The Fog nebo rychlejší Modern Magic Formula, a kapela rozhodně zúročí jejich kvalitu během koncertů, které, jak jistě potvrdí všichni, co kapelu někdy naživo viděli, patří k tomu lepšímu, co rocková hudba může momentálně nabídnout. Naživo je kapela stále jako nezastavitelný živel, ale na posledních dvou albech občas zní nudně a tuctově. Opposites ale rozhodně stojí za poslech a přes veškeré mouchy, které se zde najdou, je to slušná rocková procházka.