Novinka Biffy Clyro není komerční trhák, ale poctivá nálož syrové muziky

Recenze alba : A Celebration of Endings

Album: A Celebration of Endings

Interpret: Biffy Clyro

Celkový čas: 00:48:25

Vydavatel: 14th FLOOR / WARNER

Rok vydání: 2021

Typ nahrávky: studiová nahrávka

Medium: CD

Roman "News" Zahrádka, 09. 02. 2022

Ve Skotsku musí buď pršet, nebo není do čeho píchnout. Přesně tohle jsou momenty, kdy se Biffy Clyro vydávají do studia nahrát novou desku. Alespoň doposud tomu tak bylo. Tentokrát přerušila jejich turné covidová viróza, a tak se frontman Simon Neil a bratři James a Ben Johnstonovi rozhodli oprášit nepoužité skladby z předchozího velmi úspěšného alba A Celebration of Endings (2020).

Dohromady jich zbylo patnáct. Jenže kdo by stál o béčkové písně? Zejména, když byly napsány před pandemií a nereagují na současnou situaci. Simon Neil začal proto psát nové a za šest měsíců jich měl jedenáct, s nimiž se kapela vydala do zkušebny na farmě v Ayrshire, aby je pod dohledem producenta Adama Nobleho (Liam Gallagher, Placebo) nahrála.

Kdo by však čekal hořkosladkého předchůdce, který zvítězil v britské hitparádě, bude zklamán. Novinka je mnohem temnější. A protože skupina přišla o živé hraní, což je vlastně důvod její existence, neváhala se pustit do tak závažných témat, jako je boj světla s temnotou o nadvládu nad světem, bolestné pocity, když někoho ztrácíme, či dokonce že jsme jako lidský druh velký omyl, který se ale snaží být stále lepší a jít dál. Nejdůležitější je však závěrečné poselství, že si všichni zasloužíme lásku a měli bychom ji kolem sebe rozdávat.

A hudebně? Svým způsobem unikát, pro někoho hůře stravitelný, možná však nejsoudržnější album v historii Biffy Clyro. Mísí se v něm punkové kořeny s popovým umem kapely, která je i přes spoustu temné nálady a dalších podivností okamžitě rozpoznatelná. Od truchlivého otvíráku DumDum, až po jasnou koncertní tutovku A Hunger in Your Haunt. Vyplatí se však poslouchat a zdolat další vrcholy nahrávky. Například syntezátorovou Separate Missions, za kterou by se jistě nestyděli ani Depeche Mode, nebo radostnou Witch's Cup.

Snad nejlépe demonstruje změnu nálad oproti dřívějšku balada Holy Water, jež se mohla snadno vydat cestou odlehčeného hitu Space, ale místo toho klade v závěru důraz právě na temnotu. A komu by snad chyběla rocková hymna, najde ji v dechberoucí skladbě Haru Urara. Co dodat? Tohle není komerční trhák, ale poctivá nálož syrové muziky, která je nabitá významy a dospělejší než cokoli předtím.