Sólo koncert Bring Me The Horizon po devíti letech? Výpadek proudu, perfektní perfor-mance, audiovizuální show a zážitek na celý život

Dočkali jsme se. Mnohokrát překládaný koncert britské legendy Bring Me The Horizon, původně slibovaný na léto 2020, v úterý 7. února konečně proběhl. Kapela se do Prahy vrátila po téměř devíti letech. Napjaté očekávání se vznášelo před Fortuna arénou už od brzkého odpoledne. Bring Me The Horizon včele s věhlasně známou osobností Oli Sykesem rozdělovali fanoušky po celou svou kariéru, když upustili od svých deathcorových počátků, aby se vydali cestou metalcoru, moderního metalu a ema, a postupně přijali vlivy arena rocku, elektroniky a popu. Fanoušci a odpůrci různých hudebních období slavné pětice ve velkém počtu naplnili arénu, aby se přesvědčilli, jak si kapela po kritizovaném vystoupení na festivalu Rock for People v roce 2019 povede jako headliner…

O tuto pozici se na současném evropském turné dělí Bring Me The Horizon s velkými americkými zvířaty A Day To Remember. Zbývajícími dvěma hosty jsou pro tuto šňůru rapper Poorstacy a metalcorová parta Static Dress. Ti zahřívali podium i na pražské zastávce, ani Static Dress, ani Poorstacy však nijak zvlášť nezaujali, přestože se čile snažili rozpoutat v publiku první circle pity. Coristé Static Dress s mladičkým a nadšeným frontmanem Olli Appleyardem a maskovaným kytaristou Contrastem se snažili ze všech sil, ale v obří hale se příliš nechytali a žádnou velkou odezvu nevyvolali. Poorstacy s kapelou byli zase přijati poněkud rozpačitě kvůli své neobvyklé kombinaci tvrdé muziky s rapem, na kterou publikum nebylo příliš připraveno – i když hala se nakonec dokonce rozsvítila světly telefonů. K halovým akcím zkrátka ani jeden z předskokanů ještě zdaleka nedozrál a mnohem lépe by jim slušel menší klub, v němž by si jistě své fanoušky našli.

Headlineři večera byli téměř pravým opakem supportu a dokázali být vším, čím Static Dress a Poorstacy nebyli. A Day To Remember byli po deseti letech vyhýbání se Česku téměř stejně očekáváni, jako samotní Bring Me The Horizon a na stagei dostali podobně prostoru, čehož také náležitě využili. Naživo zahráli největší pecky své kariéry jako The Downfall Of Us All, 2nd Sucks nebo akustické If It Means A Lot To You, ale třeba i cover na Rescue Me od Marshmello. Nadšení v rozeskákaném publiku rozdmýchávali dalšími circle pity, kouřovými efekty, barevnými reflektory na stagei a štědrým rozhazováním trsátek. Do publika toho kapela naházela ale daleko víc, včetně fáborků z rolí toaletního papíru nebo triček, které do haly vystřeloval ze vzduchového kanonu člen crew oblečený jako astronaut. Nakonec kapela vysypala do haly hromadu nafukovacích míčů a rozjela tak regulérní párty.

Nejhlasitějšího přijetí se ale pochopitelně dočkali Bring Me The Horizon. Při nástupu kapely na stupňovité podium s obřími LED obrazovkami a dvěma bicími (zlatými pro bubeníka Matta Nichollse a bílými s klávesami pro klávesistu Jordana Fishe) se zdálo, že jásot fanoušků brzy katapultuje střechu haly do vesmíru. A tohle zdání pokračovalo už po celou dobu koncertu. Bring Me The Horizon fanoušky nešetřili a spolu s ikonickými Can You Feel My Heart a Happy Song odstartovali bombastickou show, kdy do publika valili jednu šlupku za druhou s neuvěřitelným nasazením. Vzduch byl přímo zelektrizován energií a čirou radostí, která sálala z fanoušků i z kapely, jako by si ji obě strany neustále vzájemně předávaly a vracely.

Těžko říct, kdo působil nadšeněji, zda zpívající a moshující fanoušci, kteří křičeli a točili nekonečné circle pity, nebo Oli, který se v jednom kuse široce usmíval na publikum a ujišťoval se, že všichni přítomní si koncert užívají („Pořád žijete? Jste všichni v pitu v pořádku?"). Zpěvák se zdál neunavitelný. Nejenže i po pozorném přezkoumání (vzhledem k poslednímu českému vystoupení na playback) byly vokály autentické, a potíže a operace, které Oliho hlasivky prodělaly, jako by se na něm vůbec nepodepsaly a zvládaly stejně dobře čistý zpěv i screamované pasáže, ale pěvecké vystoupení Oli doplňoval živelnou pódiovou prezentací a ukázkovou komunikací s publikem. Ke svým pohybům a tanečním kreacím využil celý prostor stage, často mluvil a vtipkoval, při Dear Diary, dokonce napodoboval zombie chůzi – Oli je prostě pravý performer. Výborně se popral dokonce i se songem Kingslayer, jehož refrén v originále zpívají vysokými sopránky zpěvačky japonské kapely Babymetal. Oli si během písně sice moc nezazpíval, o to víc ale křepčil na podiu a hypoval publikum.

Turné, v jehož rámci kapela v Praze vystoupila, nese název Post Human tour a jeho účelem je podpořit nejnovější desku kapely Post Human: Survival Horror. Jak už název napovídá, tématem nejnovější tvorby Bring Me The Horizon, a tedy i celého současného turné je apokalypsa a postapokalyptická budoucnost (vzhledem k čase vzniku alba s důrazem na virus a infekci), ale také všeovládající umělá inteligence. A kapela nedala nikomu zapomenout, čemu se teď ve své hudbě věnují. Celou show zahajovala umělá inteligence Eve, která přivítala fanoušky na akci a povzbudila je, aby byli po celou dobu tím, kým chtějí být, koncert si užili a byli na sebe opatrní. V průběhu show pak pravidelně skenovala publikum, aby mohla podat informace o jeho náladě a množství circle pitů.

Nejvíce se systém ale vyznamenal, když ke konci alt rockové pecky Mantra nečekaně uťal show a celou halu ponořil do tmy. Fanoušci se po sobě začali znepokojeně rozhlížet. To jako vážně? Je to doopravdy? Nebo je to celé součást představení? Odpověď přišla asi za minutu, kdy systém znovu „naskočil" a před pokračováním požadoval okamžitý circle pit. Jeho přání bylo samozřejmě s radostí vyslyšeno a koncert mohl pokračovat.

Obří obrazovka a menší obrazovky na podiu ale Bring Me The Horizon brilantně využili i jinak. Předchozí kapely je používaly jako background se svým logem, o přestávkách mezi interprety se zde promítaly reklamy na zombie video hry. Teď přenášely hlavně přiblížené záběry na Oliho, takže i diváci úplně na konci haly viděli každý detail, ale zobrazovaly i povedené animace (třeba zombie během Dear Diary,), symboly a stěžejní texty písní, takže s kapelou mohl zpívat úplně každý.

Kromě novinek Teardrops, Parasite Eve, sTraNgeRs či DiE4u se fanoušci dočkali i největších hitů kapely jako jsou Shadow Moses, akustické Follow You, při níž se hromadně rozsvěcely telefony, nebo Drown. Při tomhle slavném singlu Oli k nadšení davu seskočil z podia a procházel se kolem barikád, aby si mohl plácnout s fanoušky a některé dokonce vzal za ruku, dotkl se jich čelem a zpíval chvíli jen pro ně.

Večer končil samozřejmě přídavkem. Oli se na podium vrátil prvotřídním kotoulem a spustil singl Obey, který zvládl sám (v originále se o zpěv dělí s Yungbludem) a dva megahity Sleepwalking a Throne, při nichž se budova otřásla v základech. Oli se s fanoušky nakonec skromně rozloučil a popřál jim bezpečnou cestu domů.

Bring Me The Horizon se tak nakonec tím nejlepším způsobem pomstili všem haterům a pochybovačům a připravili věrným fans zážitek na celý život. Dá se jen těžko očekávat, že by jejich neuvěřitelně dobrou, přímo ukázkovou show mohl v nejbližší době někdo překonat. Vztah Oliho s fanoušky je navíc stejně pevný jako jeho postavení na moderní hudební scéně – věrnost a lásku dávají svým oblíbeným interpretům všichni fanoušci, ale ne každý hudebník ji tak viditelně vrací zpět jako právě Oli. Vděk za to, že všichni přišli, a snaha vytěžit ze sebe pro přítomné maximum byla na kapele vidět od začátku až do konce.

Hvězda Bring Me The Horizon září na našem nebi po zásluze jasně. A nezbývá než si přát, ať září napořád.

Foto: Ilona Gerasymova & Daniel Válek (Rock for People)