Jak A Day To Remember k novému albu přišli

Po skoro dva roky dlouhé právnické tahanici s labelem Victory Records vyhrává kapela A Day To Remember první kolo. Po zveřejnění prvního oficiální singlu Violence v prosinci 2012 a druhého Right Back at It Again v březnu 2013 se zdálo, že páté studiové album Common Courtesy, údajně nejtvrdší od dobpopulárního For Those Who Have Heart (2007), na sebe nenechá dlouho čekat, ale opak byl pravdou. Vůbec nic se nedělo. S nátlakem se kapela mezitím vypořádala po svém a přes YouTube kanál začali vydávat sérii Common Courtesy a jednotlivé epizody Black Crow, Golden Eagle, Guitar Vibes, ve kterých si dělali z kritiky, jak si dávají s nahrávkou načas, jen legraci.

Po měsících šuškandy a nejrůznějších pomluv a spekulací nakonec soud potvrdil právo kapely na vydání alba. Nejprve se ADTR rozhodli pro šalamounské řešení: album vydat 8. října a to v digitální podobě pouze přes oficiální stránky. Sběratelé si ale nakonec taky přijdou na své a v listopadu vyjde celé album s nádavkem dalších třech nových skladeb v CD podobě. Celá kauza tak kapele paradoxně prospěla, protože nechtěným oddalováním rostla zvědavost i očekávání a lepší reklamu "zadarmo" si nemohli přát. Stálo skoro roční čekání za to?

Kapela vs label 1:0

Nutno přiznat, že kapela se ukázala v nejlepší formě a vzít si potřebný čas se nyní zdá jako nejlepší řešení, jaké mohli udělat. City of Ocala není jen domovem kapely ale i prvním songem na albu, o hudebních začátcích v garáži rodičů a brnkáním na nervy sousedům a svým typickým nekompromisním mixem odstartují album ve velkém stylu. Hned vzápětí ho střídá už známá Right Back At It Again a dokazuje, že přes pop-punkové vlivy kapela ani v nejmenším nezapomíná na svůj "vynález" kombinovat ho s podstatně tvrdšími prvky metalcoru.

Stejně zběsilé tempo pokračuje v Dead and Buried nebo v nejtvrdší a punkově rychlé Life Lessons Learned the Hard Way. Současně s pěkně naštvaným singlem Violence budou naživo patřit k těm momentů, kdy jedno triko nezůstane suché. Ale nebyli by to A Day To Remember bez nějaké akustické libovky a tady nám servírují hned 3 pomalejší skladby, i když velmi dobře zpracované, a to I'm Already Gone, I Surrender a End Of Me, které albu dodají špetku cukru a potěší dívčí část publika, jehož počet se od vydání If It Means A Lot To You podezřele navýšil. Na albu se samozřejmě přiblížíme a vrátíme k celé soudní kauze jako v The Document Speaks for Itself.

ADTR vrací úder

Celé album je jednou velkou zpovědí a ohlédnutím do minulosti nejen Jeremyho McKinnona, který do alba dal srdce i duši a vzpomíná na hlavně to dobré, co za celou dekádu s ADTR zažil, což zase vzbudilo další dohady, tentokrát o tom, že kapela končí. Symbolickým zakončením, ale pouze alba, je I Remember o těžkých začátcích, spaní v dodávce a hraní spíše pro prázdný klub (to už je dávno minulost) ale i o tom, co jim hudba stále přínáší ale nemění – „I knew if I became successful, it wouldn't change who I am".

Jde o jejich klasickou nahrávku, silnou v každém směru, kterou se odlišují – od kytarových riffů, melodií, breakdownů až po textovou část. Jejich bláznivé, ale chytlavé melodie si prostě zamilujete. A Day To Remember mohou být na sebe po právu hrdí, povedl se jim triumfální návrat na scénu a tímto albem zvedají prostředník nejen bývalému? labelu, ale i těm, kteří mluví o zaprodanosti kapely a jejich upadající kvalitě.