Sirův 30. albový zářez

Rytíř Elton John se pomalu ale jistě chystá oslavit 67. narozeniny, avšak ani tento (alespoň pro většinu běžných povolání) důchodový věk mu nebrání pokračovat ve své obdivuhodně vitální kariéře. Ostatně letošní The Diving Board je již jeho 30. studiovou deskou. Na to se – pomocí lehké parafráze legendárního výroku Jiřího Paroubka – nedá říct nic jiného než: „Dámy a pánové, nechci se vás dotknout, ale kdo z vás na to má?"

Co na albu není

Respekt (ke stáří a zásluhám) nerespekt, začnu krátkou kritickou poznámkou. Ať již album posloucháte zepředu či zezadu, marná sláva, jednoznačně chytlavou hitovku na něm ani skrz nejlepší sluchátka či reproduktory nenajdete. Sbohem časy hitparádových buldozerů typu Don't Let the Sun Go Down on Me, I'm Still Standing, Saturday Night's Alright for Fighting nebo oblíbence českých rádií Sacrifice.

V tomto smyslu se Eltonovi Johnovi podruhé do stejně řeky vstoupit nepodařilo, ač se o to spolu s producentem T-Bone Burnettem pokusili a sir John se vrátil ke stejnému přístupu skládání písní jako v minulosti – neboli vzít slova dvorního textaře Bernieho Taupina, moc se s nimi nemazlit a co nejrychleji na ně složit u piana melodii.

Co na albu je

Na druhou stranu The Diving Board nabízí svým posluchačům veskrze příjemné písně, naprosto skvěle nahrané a vyvolávající pohodovou, místy až vánočně slavností náladu. S hlavním interpretem i autorem všech písní lze naprosto souhlasit v tom, že tato deska patří mezi jeho nejosobnější a umělecky nejintimnější, čemuž nahrává velmi komorní obsazení doprovodné studiové skupiny, dominantní roli zde hraje zejména sirovo piano a hlas.

A to druhé – s věkem se proměnil i Johnův vokální projev, ubylo lehce vitality a pevných výšek, na druhou stranu jeho hlas získal na zrnitosti a hloubce a mně osobně tato jeho nová poloha sedí posluchačsky výborně, zejména na tomto albu.

A tím se dostáváme k žánru The Diving Board. Obligátní „pop" či „pop-rock" totiž desku mnoho nepřiblíží a dokonce může zavádět. Nedávná spolupráce s Leonem Russellem (album The Union z roku 2010) totiž vtiskla pečeť i letošní novince, a tak - nepochybně podpořeno nahráváním v Los Angeles - je The Diving Board atmosférou i zvukem daleko více „americké" než eltonovsky „anglické".

Místy má již zmíněná vánoční nálada totiž country music nádech (např. v Can't Stay Alone Tonight), v mnoha pasážích muzikanti bezchybně swingují (např. Mexican Vacation/ Kids in the Candlelight), v Take This Dirty Water po americku přijde ke slovu dokonce i slide kytara a pozadí několika tracků nádherně oživují gospelově znějící sbory.

Osobně za nejpříjemnější píseň nepovažuji klipovou Home Again (která svým anglickým motivem z duchu desky poněkud vybočuje), ač nic proti ní, avšak mě nejvíce zaujal již od pianového úvodu skvěle vystavěný Voyeur, v druhé polovině s producentsky geniálním využitím naechovaného hlasu v pozadí a filmově decentních smyčců. Tento kousek by si podle mě zasloužil video zpracování daleko více.

A v neposlední řadě mě velmi příjemně překvapily tři sólo klavírní „etudy" nazvané Dream 1, 2 a 3, z nichž zejména ta třetí evokuje ty nejlepší pianové skladby od mistra klasické romantické hudby Edvarda Griega. Jediná škoda, že jsou tak krátké. Tak třeba se jednou od sira dočkáme i sólo instrumentální desky, jakožto klasický klavírista a skladatel se v těchto třech skladbičkách předvedl v tom nejlepším světle.

Pořídit si The Diving Board či nepořídit?

Pokud se chystáte na Johnův pražský koncert (18.12. 2013) a jste spíše obecnými příznivci jeho hudby, pro předkoncertní „přípravu" bych nejspíš doporučil obrátit se na některou ze zpěvákových „Best Of" / „Greatest Hits" kolekcí. Kdo však Eltona Johna poslouchá pravidelně, toho by letošní novinka měla určitě příjemně potěšit, k nalákání se pokusí posloužit klipová ochutnávka Home Again: