Reedice legendární dvojky Vladimíra Mišíka na CD a LP

Čtyřicet let od prvního vydání vychází u Supraphonu album na kterém se skví takové perly jako Nejlepší ženská našich dnů, Taxůvku jsme chytli, Variace na renesanční téma nebo Sladké je žít

Závěr loňského a první polovina letošního roku patřila pozornost skvělé novince Jednou tě potkám. Absolutní dominance rockového barda v rámci Cen Anděl 2019, korunovaná ziskem celkem šesti okřídlených sošek, budiž důkazem. Začátek podzimu akcentuje Mišíkův talent tentokrát coby jistotu prvotřídní kvality přetrvávající dekády. Totiž na LP, CD a digitálně zvukově i graficky zpracovaná reedice jedné z nejdůležitějších položek naší rockové historie; album známé jako Etc... 2. „Před natáčením alba Etc... 2 se po mnoha změnách v obsazení kapely personální situace stabilizovala. Franta Francl s Vláďou Padrůňkem odešli hrát jazzrock k Martinu Kratochvílovi a my s Honzou Hrubým jsme zůstali sami. Na různá doporučení jsme vzali Jirku Veselého a bubeníka Jirku Šusteru, od Country Beatu se vrátil Kulich. A byla to pohoda. Hrálo se nám dobře, bylo hodně kšeftů, objížděli jsme, co se dalo – od hospod až po kulturáky," přibližuje Mišík atmosféru, jež předcházela nahrávání dnes již legendárního alba v knize Vladimír Mišík / Ondřej Bezr: Byl jsem dobrej, z níž najdete několik úryvků i v bookletu aktuální reedice.

Tamtéž se můžete začíst i do vpravdě vizionářské dobové recenze dalšího letošního laureáta Ceny Anděl Jiřího Černého. Ta původně vyšla v 11. čísle časopisu Melodie v roce 1980 a Černý v ní mimo jiné napsal: „Tahle deska není námět na jednu recenzi. Spíš na esej. A na mnoho životů."

Všech devět skladeb má punc mimořádné trvanlivosti. Hudebně a kompozičně je to dílem všech členů kapely plus Jiřího Jelínka, textově pak dílem Michala Staši, Josefa Kainara, Hynka Žalčíka, Vladimíra Merty, Langstona Hughese v překladu Jiřího Valji a v neposlední řadě také Václava Hraběte. Jeho básně Mišík a spol. zhudebnili poprvé právě na Etc... 2. „Mám takový matný dojem, že jsem Hraběte poprvé četl v nějakém sešitku, který redigoval Mirek Kovářík. Protože se mi moc líbil, pídil jsem se po nějaké jeho sbírce, kterou pak Hanka Herrmannová kdesi vydolovala a přinesla mi ji opsanou na stroji – myslím, že se jmenovala Stop-time. Hrabě mě nadchnul hlavně proto, že oproti Kainarovi, který byl v některých sférách přímo dokonalý, mi úplně dokonalý nepřipadal. To mě na něm přitahovalo. Navíc jsem měl a dodnes mám rád celou tu beatnickou scénu – Gregoryho Corsa, Lawrence Ferlinghettiho, Jacka Kerouaca a iks dalších. Hrabě se mi s nimi zdál příbuzný takovým tím ‚výstřikem emocí‘, tím, jak se jeho básně hemží ulicemi, hospodami, ženskými, alkoholem, jazzem... Myslím, že je to dodneška docela síla," vzpomíná Mišík v bookletu v dalším z úryvků z výše zmíněné knihy.

Vzpomínat by se dalo i na věčné boje s tehdejším státním aparátem a schvalovacími komisemi, které paradoxně stojí za skutečností, že počínaje ‚Dvojkou‘ až do čtvrtého Mišíkova alba s Etc... se jednotlivé desky pouze číslovaly. „‚Dvojka‘ nedostala žádný název, protože nám ‚vyšší místa‘ na Supraphonu neschválila naše návrhy... Po téhle zkušenosti jsme se už s nikým dál nechtěli dohadovat a desky jenom číslovali," vysvětluje Mišík. Tolik k minulosti, která i přes zmíněné nepřízně dala české hudební scéně jeden ze skutečných skvostů, jehož lesk přetrvává i po čtyřech dekádách. Nyní navíc s bonusem pro CD a digitální verzi v podobě skladby Šero v kavárně s textem Jiřího Suchého, natočeného v rámci albových frekvencí a samozřejmě také včetně ikonického artworku, který s využitím originálů původního obrazu Miroslava Jiránka revidovali Karel Haloun a Luděk Kubík.