Reedice dvou nejvýznamnějších alb Jiřího Schelingera s bonusy a s výhradami

Vydat v reedici klasická Schelingerova alba Hrrr na ně... a ...nám se líbí... je samozřejmě záslužný ediční počin. Jednak nebyla už víc jak deset let na trhu, druhak jde o jediné dvě dramaturgicky ucelené desky, které Jiří Schelinger natočil. Předchozí alba "Ovoce z naší zahrádky", Nemám hlas jako zvon a Báječní muži byla totiž žánrovou směskou s řadou nahrávek, nepřijatelných pro rockové fanoušky.

Starší Hrrr na ně... (natočeno 1976, vydáno 1977) představuje pro Schelingera s Čechem nalezení vlastní cesty, autentické podoby hard rocku s textovou ambaláží svérázného Čechova humoru. Nejlépe tu ovšem dopadly vážnější polohy - hymnické Kartágo, svižná Mám rád lidi a párplovská Lucrezia Borgia (divíte-li se, odkud se vzal ten riff, vězte, že ještě o rok dříve měla kapela v repertoáru Sail Away od Deep Purple). Celá deska je velmi vyrovnaná, nevadí ani použití dechové sekce v několika skladbách a závěrečné Divné tušení z pera bubeníka Jiřího Stárka (podílel se i na aranžmá, společně s přizvaným Otou Petřinou) je skutečným vyvrcholením, hypnotickým předznamenáním Schelingerovy další tvorby.

Samostatnou kapitolou jsou skeče, propojující jednotlivé písně. Některé hlášky z nich jsou už dnes kultovní, ale stejně si myslím, že by bylo dobré mít k dispozici jednotlivé skladby čisté, bez kvokání slepice a dalších zvuků, prolínajících se do začátků a konců. Někdejší editor reedic v Bontonu Karel Knechtl měl ideu vydání alba na CD v původní podobě s bonusem v podobě všech skladeb bez skečů. S Knechtlovým náhlým úmrtím bohužel tato idea už zřejmě navždy zapadla.



Album ...mám se líbí... (nahráno 1978, vyšlo 1979) je ještě o level výš. Jednak zachycuje kapelu v sehrané a stabilizované sestavě Čech - Kubeš - Kavale - Stárek (Jiří Schelinger vedle zpěvu nahrál v některých skladbách i rytmickou kytaru), druhak je tu obvyklý Čechův humor v textech nahrazen spíše vážnějšími, zadumanými až filozofickými tématy, které zpěvákovi velmi svědčí. V neposlední řadě tu sehrála roli skutečnost, že kapela údajně neměla v době nahrávání nazkoušeno dost skladeb, takže zhruba polovinu desky tvoří víceméně improvizované, folkrockové kusy s hosty Petrem Kalandrou, Oskarem Petrem a Janem Hrubým. Výsledkem je skutečný skvost, na jedné straně s energií nabitými hardrockovými kusy jako Nesmím znát prý její jméno, gradující baladou Čas či titulní vypalovačkou Nám se líbí, na straně druhé s křehkými skladbami Láska, Nestálost nebo Bral jsem to vážně. Vyjímečné krásné je i elektrické blues Bílý sníh létá. Za zmínku stojí i skutečnost, že vedle dříve takřka výhradního autora hudby Schelingera a občasného přispěvatele Stárka se nyní na třech skladbách podílela celá kapela. Tohle album se prostě i po letech dá poslouchat od začátku do konce.



A teď se dostáváme k bonusům a ediční stránce 2CD reedice. Většina z 12 bonusů je zcela v pořádku a na místě. Ovšem singl Sloní bugy / Krev neklidná, který Schelinger natočil v duetu s Helenou Maršálkovou, tu rozhodně být nemusel. Místo něj se nabízí řada dalších kvalitních singlových skladeb - Holka bláhová (ta obzvášť), Znáš ten dům a Lidé jako my, natočených navíc během stejných nahrávacích frekvencí, jako album Hrrr na ně... V ediční poznámce se sice píše o tom, proč právě tyhle písně na prvním CD nejsou, ale uvedený argument považuji za nedostatečný. A mohly tam být klidně všechny, protože časová kapacita CD zůstala nevyužita.

Za ...nám se líbí... najdete pantonské EP Už mě nelíbej / Znám tisíc důvodů / Tak ahoj, mini / Neskutečná z roku 1979, což považuji taktéž za adekvátní. Následují Jahody mražený a poněkud diskutabilní Stárkova skladba Létáme Franta-já, létáme oba dva. Promarněna byla možnost umístit sem zásadní songy Lupič Willy, Stavros Niarchos, Sen a Alchymista, natočené v roce 1980 už s Josefem Havlíčkem za bicími a v případě posledních dvou také s Milanem Schelingerem na druhou kytaru. Jde totiž o poslední Schelingerovy nahrávky. Naštěstí jsou všechny k nalezení alespoň na 3CD Čas 51:71:81. Ještě slovo k masteringu: v případě novějšího alba v podstatě nebylo co vylepšovat, u Hrrr na ně… je výsledek poněkud diskutabilní – dle mého soudu ze zvuku zbytečně vylézají bicí, konkrétně velký buben.



Po stránce obalu a dokumentace mám také výhrady. Titulní strany obou alb jsou tu pouze ve velikosti větší poštovní známky, zadní strany booklet neobsahuje vůbec. Je v něm sice řada pěkných fotografií, dobové recenze a vzpomínky F.R.Čecha, převzaté z knihy Petra Bošnakova a Milana Schelingera s názvem Jiří Schelinger: Život a..., ale kredity u alba Hrrr na ně... jsou neúplné a chybné. Především tu chybí klávesista Radim Smetana, který hraje ve zvuku desky nemalou roli, a jako baskytarista je uveden pouze Jan Kavale, který nahrával jen některé skladby (na fotografii na zadní straně obalu LP je Pavel Hradil, tehdy ještě stálý člen kapely, třetím basistou, který se podílel na nahrávání, je pravděpodobně Alexander Čihař). Scházejí i hosté - Jan Neckář na syntezátor moog a již zmiňovaná dechová sekce.

Možná se divíte, že jsem nikde v recenzi nezmínil zpěv Jiřího Schelingera. Vlastně jsem to nepovažoval za důležité - Jiří všude podává 100% výkon, je přesvědčivý v každé z poloh, a nakonec ho přece všichni známe, ne?