Punk od Visáčů, to je punk, punk, punk a ještě jednou - punk

Visací zámek je česká punková legenda, ale to neznamená, že kolem ní budeme našlapovat jako ochranka v plyšových papučích se zaječím ocáskem kolem Michaela Jacksona (čest jeho památce :) v dobách jeho největší slávy. A že budeme všechny její nové výtvory z povinnosti chválit jak se to dělává s Goťákovými (čest jeho Slavíkům :) alby.
Právě naopak – nastal nejvyšší čas nějakou desku Visacího zámku pořádně rozcupovat a nechutně zkritizovat. Ta s názvem Punk je k tomu, zdá se, jako dělaná. Pojďme tedy do toho, vy volové!

Punk jim není fuk

Když totiž někdo vydává už svou osmou regulérní řadovku a pojmenuje ji prostě Punk, lze z toho vycítit jedno – strach. Strach z toho, že punk už dávno vlastně nehraje, takže na to musí takhle okatě upozornit. Stačí si však desku dvakrát, třikrát poslechnout a pochopíte, že v tom je možná ještě něco jiného než strach. Hrdost. Hrdost, že už 23 let hraje punk – dobrý, poctivý a nevyumělkovaný punkrock, který prostě neomrzí, i kdyby se Zagorka na hlavu stavěla. (Anebo v tom není vůbec nic a skupina zvolila nejjednodušší a nejpřirozenější název :)
Jak jinak totiž než punkem nazvat parádní, rychlé vypalovačky jako Fuk, Haubertovo osobní odhalení Story nebo skvělým kytarovým riffem opepřený Hrad, zavánějící zámkovskou klasikou Strategický ústup?

Záviš píše Temelín

Největší hity Visáčů se vždy rodily na základě jednoduché melodie a uvolněného, primitivního, až stupidního textu, který bylo třeba brát s velkou nadsázkou (vzpomeňme na Traktor, Vlastu, Kanárka a další). Nejinak je tomu i na Punku. Přesně do této kategorie lze totiž zařadit výtečné kousky Temelín (možná i kvůli slovům krále pornofolku Záviše), jež degraduje pouze jeho strašlivá stopáž, a už poněkud otřepaná a omletá (o což se zasloužilo i její uvedení ve filmu Venkovský učitel), přesto stále výborná Známka punku.
Album však obsahuje i druhou, odvrácenou tvář Visacího zámku: pomalejší, jakoby metalově zhutněné písně narvané do lyrických, většinou osobních, občas rádoby filozofujících Haubertových textů. To je přiklad vstupní Balady o zubu času, která svým nevhodným umístěním na začátek posluchače trošku odrazuje od zbytku nahrávky. O mnoho lepší není ani Pitomá (byť úvodem evokující Holiday in Cambodia od Dead Kennedys), pitomě roztahaná a uprostřed pitomě narušená jakýmsi nesrozumitelným rozhlasovým záznamem. A žádným veledílem není ani depresivní, chytrolínský Pták s podivným dívčím sborem v pozadí.

Komu čest, tomu punk

Chtěli jsme ponižovat, urážet a poučovat. Moc dobře to ale nejde, čtrnáctipísňový Punk se stylizovaným punkýšem Kafkou na přebalu je totiž deskou lehce nadprůměrnou – jak v rámci zámkovské diskografie, tak ve srovnání s obecnou úrovní tuzemské punkové scény. Pokud navíc dokážete ocenit i roztomilé blbůstky jako úchylácké Setkání, humusácký Vágus či závěrečnou lovestory Tys mě nikdy nemiloval, zjistíte, že se vám Punk líbí a chcete ho poslouchat pořád dokola. Aby ne - punk´s not dead, vy volové!