Proč sedět doma, když může bejt párty? – rozhovor s leaderem skupiny Poletíme?

Brněnská sedmičlenná parta Poletíme? vypustila v polovině září na hudební trh svou čtvrtou desku. Album s názvem Turbošansón vyšlo u vydavatelství Supraphon a obsahuje čtrnáct jedinečných zhudebněných příběhů. O nové desce a nadcházejícím turné Hudební knihovně více prozradil frontman kapely, Rudolf Brančovský.

HK: Nové album Turbošansón jste natáčeli dvakrát. K posluchačům se dostává verze, která vznikla ve spolupráci s Ondřejem Ježkem ve studiu JáMOR. Cítíte přítomnost producenta jako nutnost? V čem osobnost Ondřeje Ježka obohatila Vaši novou desku?

RB: „JáMOR - žádné s*aní, jen radostné hraní hned po zadrátování. Když to zjednoduším, je to člověk ze stejného materiálu jako my. Jeho způsob práce nám sedí a hlavně ve studiu byla pohoda. Jeho producentská práce spočívala především v tom, že vytvořil prostor, ve kterém jsme se cítili svobodní, a to i přesto, že jsme byli pod zkoumavým a přemýšlivým dohledem. Tím nás zachytil takové, jací jsme. Avšak nějak bych to dále nerozváděl ani nedramatizoval. V našem případě jde hlavně o to, aby na desce zazněla obyčejná dřevní energie. Studiová chemo-magie pro nás nepřipadá v úvahu."

HK: Řekl jste, že „nyníchcete dělat věci co nejlíp". Znamená to, že dříve bylo hraní pro kapelu více zábava? V současné chvíli se již beretevážně?

RB: „Vyvíjíme se, a s úspěchem přichází zodpovědnost. Přesto nesmíme ztratit náš nadhled, naši lehkost. Zábava to je stále, jinak by nás to nebavilo, lidé by to poznali a celé by to přestalo fungovat tak, jak to funguje. Tolik ucelená a frázovitá odpověď. Nevím už, v jaké souvislosti jsem toto říkal, protože se "věci co nejlíp" snažím dělat celý život. Mimoto, "co nejlíp" nemusí znamenat "co nejlíp", že? Možná jsem tím myslel, že například potřebujeme dobrého zvukaře. V opačném případě lidé dostanou jen malou část toho, co bysme jim rádi dali a mně, když to tak není, berou čerti a otevírá se mi kudla v kapse. Hledám význam slov "co nejlíp" v souvislosti s Poletíme?. Jediné co mě napadá je, aby byly ideální podmínky k tomu si "to", co nejvíce užít společně s lidmi. Udělat si "to" zkrátka "co nejlíp"! Ale uzavřu to tím, že když nebudou dobrý písničky, tak nebude nic, ať se budeme jakkoliv snažit hrát "co nejlíp"."

HK: Písně sypete takříkajíc z rukávu. Kdy a kde se Vám nejlépe tvoří?

RB: „Je to jako jít na houby. Nerostou stále, rostou někde a někdy a musí se hledat. Důležité je chodit do lesa. Chodíte-li do lesa, máte hub více, nechodíte-li, tak nemáte žádné. Ale toto houbařské připodobnění už jsem v jednom rozhovoru použil. Tak zkusím něco jiného. Koupím si jitrničky, které nesním a pak, jak začnou zapáchat, tak je s talířkem odnesu v noci k lesu. Za chvíli tam běžím znova a jedna už chybí. Ráno tam není nic a já mám obrovskou radost z toho, že malá liščátka baští někde v pelíšku ty moje jitrničky a chce se mi o tom napsat jitrničková písnička. Představte si, co by se stalo, když bych je hodil do koše v igelitovém pytlíku. Jak málo radosti by z toho bylo. To se pak tvoří!"

HK: Netajíte se tím, že za hráče máte zástupy, aby kapela vystupovala co nejčastěji. Neubírá jí to na autentičnosti?

RB: „Naopak. Ať jsou naše koncerty co nejrozmanitější. Miluji, když se tam děje něco netradičního, to je pak každý koncert originál. Kromě toho jsou naše záskoky velmi dobří muzikanti, takže žádný strach. Každý je jiný, s každým je to jinak krásné. Co se množství koncertů týče, zatím máme stále sílu a hlavně velkou chuť, tak proč něco rušit nebo odmítat, když na nás čekají lidé. Proč sedět doma, když může bejt párty?"

HK: Jste tahounem kapely ve všech směrech. Převážná část odpovědnosti padá na Vás. Necítíte se tím při tvorbě omezován? Neříkáte si někdy, že jste unavený a rád byste kus své práce předal někomu dalšímu? Nebo Vás tlak naopak žene kupředu?

RB: „Jsou věci, které mě baví a dělám je rád, jako například komunikace s fanoušky na našem Facebooku a jiných sociálních sítích. To bych si mimochodem chtěl udržet co nejdéle a doufám, že nastálo. Chci, aby lidé věděli, že když nám něco píší, tak odpovídáme my, nikoliv žádný admin. A mám radost z toho, že to tak funguje, protože nám lidé skutečně píší. Pak jsou věci, které rád přenechám ostatním. Domluvy koncertů nám například zaštiťuje naše agentura Applause Booking, ta dělá opravdu velkou část organizační práce. Na koncertech se pak o nás jako tour manažer, stará náš šofér Michal, a tak dále. Unavený teď opravdu jsem, ale to bude dobrý. Půjdu do lesa, nakrmím lišku a všechno bude, jak má být."

HK: Svá alba jste fanouškům nabízeli vždy ke stažení zdarma. Výjimkou je nové CD, o které byl však obrovský zájem již v předprodejích. Přesto. Nedělali jste tento krok s obavami, že přijdete o posluchače?

RB: „Ani ne. Přišel čas, kdy si lidé cédéčko rádi koupí, protože si nekupují zajíce v pytli. Staré desky si stále můžete koupit nebo stáhnout z www.poletime.info, je to na vás."

HK: Brzy vyrážíte na turné s formací Děda Mládek Illegal Band. Dočkáme se dvou sólových vystoupení nebo jste vytvořili i společné číslo?

RB: „Ty koncerty jsou vymyšlené tak, aby byla divoká párty od začátku do konce. To znamená, že až se unaví jeden kůň, přijde druhej. Všechny vás zvu, budou to super koncerty!"

HK: Křest Turbošansónu proběhne v domovském Brně, ale i Praze. Na co se fanoušci mohou těšit? Prozradíte, kdo bude kmotrem desky?

RB: „Bude to taková společná večeře. Staré věci na zahřátí, pak polévka z hitů a Turbošansón jako hlavní chod. Dále pak zákusky a panáky v různých formách a množství tak, jak to máme rádi. Obsluhovat vás budou milí a krásní hoši, kteří vám nakonec podají párátko, a vy si vydloubnete masíčko, co vám zůstalo za zoubky a tajně ho spolknete. Blažení pak zavoláte "účet prosím" a my přiběhneme s novým cédéčkem na stříbrném podnose a řekneme: "Uctivá poklona". Kmotrem, a ne jen kmotrem, si bude ten večer každý sám."

Foto: Taka Tuka