Poletíme? mírně přibrzdili své turbo a vsadili na pestrost a dotaženost

Osmičlenná brněnská parta okolo skladatele, textaře, zpěváka, kytaristy a výtvarníka Rudolfa Brančovského, kapela Poletíme?, je mezi fanoušky populární především díky strhujícím koncertům a divokým písním, označovaným, v souladu s názvem jejich čtvrté desky, za turbošansóny. Nyní formace přichází s novou nahrávkou Hvězdy těžký to maj. Po šesti letech. Co se za tu poměrně dlouhou dobu změnilo? 

Kapela po všech stránkách vyzrála. Jejich hudba už není takový cirkus, jednosměrná jízda od startu co nejdříve a nejrychleji do cíle. Všechny nástroje všude, čím víc, tím líp. Šraml za každou cenu. Současná produkce je mnohem pestřejší, barevnější, promyšlenější, dotaženější, aniž by ztratila na energii a spontánnosti. Skupina si mnohem více pohrála s aranžmá, odstínila jednotlivé nástroje a stylově se rozkročila. Na novince dominuje rock s výraznými přesahy do folku, country, punku, popu a nechybí ani folklór či samba.

Nové album působí mnohem vyzráleji, ale současně si Poletíme? zachovali všechno to, pro co je lidé milují. Silně melodickou a rytmicky výživnou hudbu, chytlavé refrény, pestré nástrojové obsazení, výborné instrumentální výkony, naléhavý Rudolfův zpěv, skvěle poskládané doprovodné vokály a osobité texty. Ať už se v nich Brančovský věnuje vážnějším věcem, či se jedná o legrácky, vždy je zdobí lehkost, nadhled a humor. Rudolf je vnímavým pozorovatelem běžných životních situací i mezilidských vztahů, které dokáže zachytit osobitým a často překvapivým pohledem, jeho poetika je plná originálních obrazů a rýmů, a když je to funkční, neobává se ani rýmů absolutních. Fantazii se meze nekladou. 

Album otevírá rocková (příklon k rocku je, jak uvedeno výše, patrný ze zvuku celé nahrávky) vypalovačka Hvězdy těžký to maj. Nápaditá aranžmá, zpěvný refrén a vtipný text popisuje s nadhledem život celebrit. Oslavu lásky a léta přináší vytleskávaná, lehká, vzdušná a jemnější (v kontextu kapely) píseň Poníci, plná originálních textových obrazů a rýmů. Dechovkou zavání skvěle šlapající, chytlavá, veselá, až rozverná skladba Princezna. Příběh o cestě dívky z vesnice do velkoměsta je prodchnut, hudebně i textově, velkou dávkou svobody. „Možná že tam ještě v dálce někomu chybí / Jenže ten pan Někdo ji nechce vidět s křídly." 

Jemněji, klidněji vyznívá propracovaná píseň Nehlaď mě proti srsti, nahlížející do světa zvířat, s přesahem, samozřejmě. Syrověji, temněji a tajemněji pak V noci jsou písničky potišejší. Zde je energie skrytá spíše pod povrchem, i když i gradace se posluchači dočkají. A také věrné a silné atmosféry. Svůj barevný turbošansón, oscilující mezi punkem a folkem, Poletíme? opět rozjedou v energické skladbě s jazzovými pasážemi Hendmejdmjůzik. Proti kapele nemá umělá inteligence absolutně žádnou šanci. Strhující vypalovačka, úderná rocková pecka. Taková je vtipná Potetovaná, jejíž refrén z hlavy jen tak nedostanete.

Folková křehkost plná melancholie kontrastuje se sarkasticky vtipným textem v Konci světa. Návod, jak se vyrovnat s rozchodem. Tak vtipný, že musím citovat: 

Mezi westernovou náladou à la Tarantino a folklórem se pohybuje další pecka Holka s bosejma nohama, morbidní balada, kterou procítěně odzpívá houslista Vojtěch Konečný. Skladba má obrovský spád, tah na branku a zdobí ji především dechy a housle. Klidněji, i díky perkusím hostujícího Jakuba Škrhy, vyznívá rytmická písnička Mo, kde muzikanti nikam nespěchají a větší prostor dostávají instrumentální pasáže v rytmu samby, báječná je třeba trumpeta Jáchyma Hájka. A také rapová vložka banjisty Josefa Zámečníka. To samé platí o Vrtulce, čisté, prosté písni, zpočátku nástrojově střídmé, která vyzařuje klid a svobodu. Lehký, vzdušný, roztančený song Můj pejsek zdobí výrazná melodie i energie, v pomalejším tempu se ubírá vztahová Můžeš mi říct. 

I když Poletíme? disponují početným nástrojovým vybavením, jejich písně si lze v klidu zahrát u táboráku třeba jen se španělkou. Přesně to dokazuje závěrečná skladba Už nechci bejt muzikant. Melodická lahůdka na pomezí folku a country, které však nechybějí ani temperamentnější pasáže. Trnitou, únavnou a blátivou cestu muzikanta opět zachycuje Rudolf Brančovský s velkou dávkou lehkosti, nadhledu a (sebe)ironie. 

Hvězdy těžký to maj představuje nejbarevnější a nejvyzrálejší album kapely. Částečně se na ni podařilo přenést atmosféru, která na koncertech Poletíme? panuje. Stoprocentně to ani nejde, takže doporučuji vyrazit na koncert. Třeba hned na křest novinky, který se uskuteční již 17. října ve velkém sále pražské Lucerny.