Nezastavitelný moment

Joe Satriani je pojmem na kytarové scéně. Jeho diskografie se chlubí třinácti relativně úspěšnými počiny. Nyní nám servíruje album čtrnácté s názvem Unstoppable Momentum, ale také ozvláštněné spoluprací s takovými jmény, jako jsou Deep Purple (koncertní hráč v letech 1993-1994) nebo Alice Cooper, čímž však výčet ještě nekončí. Navrch dával lekce hraní tak známým hráčům, jakými jsou Kirk Hammett (Metallica) nebo jiný kytarový hrdina Steve Vai. Velmi populárním se pak stal putovní projekt G3, který postavil na nohy a ve kterém se vedle něj vystřídali takoví kytaristé jako Vai, John Petrucci, Yngwie Malmsteen nebo Robert Fripp. Je tedy zcela evidentní, že Satriani nebude typem člověka, který by nevěděl co chce a nešel za tím.

Sat riani si triko nehoní

Jeho hra (respektive kompoziční styl) na deskách je relativně úsporná. Technika ustupuje výrazným melodiím a chytlavým riffům, snaží se vyvarovat zbytečných exhibic. Různé kytarové techniky, které používá, vkládá přímo do těch hlavních linek. Nechybí tudíž riff založený na výrazné práci s pákou či podobné vychytávky. Instrumentální desky bývají většinou docela oříškem, ne každý to vydrží poslouchat dlouho a často se z toho stává právě takové honění trika. Mám však dojem, že tohoto problému se dokázal Satriani vždy vyvarovat.

Horší to občas bývá s kvalitou kompozic. Stejně jako každý skladatel a umělec má občas slabší období, kdy vydá jednu dvě průměrné desky. Novinka Unstoppable Momentum je ovšem relativně vychytaná. Je vyšperkovaná brilantním zvukem i profesionálními a kvalitními hráčskými výkony celé doprovodné kapely. Jak by taky ne, když na bicí hraje Vinie Colaiuta, který hrával dokonce se samotným Frankem Zappou a pracoval s mnoha a mnoha dalšími interprety. Ono prakticky nikdo z týmu nepochází z nějakých amatérských kruhů, otrkali se už v mnoha kapelách. Na výsledku je to znát, výraznou hru kytarového principála doplňují sebejistě.

Unstoppable Momentum je více než dobrý moment

Každá skladba má nějaký výraznou melodii, která od sebe odděluje „sloky" i „refrény", tudíž se docela opakují, ale přesto je Satriani variuje tak, aby poslech nebyl absolutní nuda. Kytaristé si smlsnou na promyšlených sólech a budou přemýšlet, jak vlastně na hmatníku dosáhnout podobných zvuků. Vlastně nevím, jestli album dokáže poslouchat někdo, kdo nemá muzikantskou průpravu, respektive jestli mu je schopné něco dát. Je ale pravda, že album je nabité pozitivní energií, asi Satriani cítí energii blížícího se léta (i když to tak venku zrovna nevypadá), přesně k letním radovánkám složil instrumentální podklad. Příznivci nekomplikované instrumentální muziky si jistě přijdou na své.