Now What?! Legenda pokračuje

Tábor fanoušků britských hard rockových klasiků Deep Purple neměl v poslední době mnoho důvodů k oslavám, neboť v loňském roce zemřel jeden ze zakládajících členů skupiny, klávesista Jon Lord. Letošní rok však vypadá o něco veseleji, vždyť Deep Purple po dlouhých osmi letech přišli s novou řadovou deskou Now What?!. Po bok nejproslulejších počinů kvintetu – tedy alb In Rock a Machine Head – se nepochybně nezařadí, ale zároveň se jedná o příjemné překvapení. Deep Purple mají totiž nadále slušnou skladatelskou invenci a na svůj věk – v několika případech atakující již sedmdesátku – předvádějí i výborné instrumentální výkony.

Podrobnou deskografii Deep Purple čtěte zde:

• Díl 1. - Od psychedelie k vrcholnému hardrocku
• Díl 2. - Funk, soul a Tommy Bolin
• Díl 3. - Z osmdesátých let do současnosti

Od 70.let přes Rainbow po Perfect Strangers

Úplný úvod alba mě poněkud zaskočil – naprosto typický Steve Harris a Iron Maiden ve své romanticko-baladické podobě (napadá mě třeba přirovnání k jejich písni The Loneliness of the Long Distance Runner). Ale jen co se ozve hlas Iana Gillana, jsme už jednou nohou u Deep Purple, ačkoliv kytarový riff sloky značně připomíná Immigrant Song od dalších britských klasiků Led Zeppelin. A v zápětí následuje i druhá noha - hammondky Dona Aireyho znějí tak Lordovsky, až člověk zapochybuje, jestli na ně z nějakého zapomenutého studiového záznamu přeci jen nehraje Jon Lord sám. Nikoliv poslední moment alba, kdy je potřeba před Donem Aireym - bývalým členem Colloseum II, Rainbow a spoluhráčem Ozzyho Osbourna či Garyho Moorea - smeknout.

V druhé písni, přiléhavě nazvané Weirdistan, přichází ke slovu arabská melodika, úplně jak z dob Aireyho spolupráce s Ritchiem Blackmorem v mezititulku zmíněných Rainbow nebo z povedeného comebackového alba Párplů z roku 1984 Perfect Strangers. Ve stejném duchu se nese i tajemná Out of Hand, která se mi zejména ve sloce líbí ještě víc. Škoda jen refrénu, který opustí temnou notu a chvílemi zní jako poněkud laciný cajdák. U výborného orientálně znějícího kytarového sóla je však vše odpuštěno.

V Hell to Pay Don Airey opět dokazuje, jak schopného nástupce Jona Lorda kapela vybrala, zejména v sólové pasáži. Středně rychlé tempo tohoto kousku sedne pánům výborně a nástupce Ritchieho Blackmorea na kytarovém postu Steve Morse, který před lety do skupiny dobře zapadnul, předvádí ve svém sólu, jak krásné tóny umí ze svých šesti strun vyloudit. Na druhou stranu tak rychlé prsty, jako měl v polovině 80. let na svých jazzem a country-rockem nasáklých sólových deskách, dnes již zcela nemá. Ale alespoň ho to nenutí zbytečně exhibovat, což je prokletí mnoha jeho instrumentálně nadaných kolegů.

So What, co skladba, to kus

Body Line ukazuje, jak na sobě nadále pracuje motor skupiny Ian Paice – poměrně komplikovaný, moderně znějící rytmus tohoto kousku zvládá zahrát zcela nenuceně. Skladatelsky však spíše přesvědčí následující Above and Beyond, jejíž poměrně dlouhá instrumentální předehra v duchu kytarovo-varhaních orgií skvěle graduje, až z ničeho nic přejde do baladické sloky. V ní i v dalších písních (např. Blood From a Stone) Ian Gillan ukazuje, jak jeho hlas za ta léta vyzrál a sluší mu zrnité nižší polohy. Mně osobně se v nich líbí daleko více než v dávném hlasovém horolezectví typu Child in Time, že si tedy dovolím takto rouhačsky a nezdvořile zmínit jeden z největších hitů skupiny.

Již zmíněná Blood From a Stone atmosférou hodně přípomíná můj nejoblíbenější doorsovský kousek Riders on the Storm, což ale vůbec nevadí, o plagiát rozhodně nejde. Uncommon Man a Apres Vous – to jsou naopak naprosto typičtí Deep Purple, opět s dominantními a to skvělými klávesami. Při Apres Vous navíc nastává příležitost pochválit Rogera Glovera, jehož pevná basová linka žene píseň neskutečně vpřed. Zejména to vynikne pod naechovanou kytarou v instrumentální mezihře.

Přes uvolněný rock All the Time in the World se dostáváme k závěrečné Vincent Price, ve které se přes kytaru moderně podladěnou do D power akordu Steve Morse pokouší Deep Purple dotáhnout do 21.století a nezní to špatně (viz video níže).

Čas na důchod?

Ani náhodou – Deep Purple rozhodně na Now What?! nepůsobí jako bandička zoufalých zchudlíků, kteří před lety podcenili vstup do pátého či kolikátého pilíře britské důchodové reformy a vydělávají si rozklepanými prsty na pivo. A pokud pomineme nejslavnější éru skupiny trvající do poloviny 70. let, v řadě alb vydaných od roku 1984 bych vůbec neváhal zařadit Now What?! hodně vysoko, možná dokonce na první místo.