Deep Purple v nové sestavě, avšak stále skvěle (část II.)

Minule jsme Deep Purple opustili v době, kdy měla skupina za sebou své nejslavnější a nejbouřlivější období kariéry. Po vydání alba Who Do We Think We Are v roce 1974 byla situace již velmi napjatá.

Psychický nápor a chování panovačného kytarového mága Blackmorea nakonec Gillan a Roger Glover opravdu nevydrží a ze skupiny odcházejí. Na základě inzerátu přichází na místo vokalisty neznámý mladík David Coverdale (do té doby působící v amatérských souborech). Coverdalův chlapský vokál Blackmorea zaujme a slavný pěvec roků příštích je přijat. Na post baskytaristy se dostává Glenn Hughes známý z rockové formace Trapeze. Vyjímečná osobnost a muzikant, který  kromě hry na baskytaru také velmi zdatně zpívá. I v Deep Purple se zpočátku chce ujmout role hlavního zpěváka, avšak nakonec utvoří pouze doprovodného a s Coverdalem tvoří vynikající tým. V této sestavě začíná skupina připravovat materiál pro své další album.

To vychází roku 1974 pod názvem Burn a jedná se o další mimořádné album. Sestava se sice změnila, ale kvalita zůstala, byť už to není tak neskutečná jízda jako v letech 1970-1973. I tak si však některé skladby s předchozí érou nic nezadají. Zejména jde o úvodní vypalovačku „Burn", riffovou Sail Away a famózní blues „Mistreated. Vokály Coverdalea i Hughese jsou vynikající a do kapely oba zapadli naprosto skvěle.

Funk a soul v podání Deep Purple

Deska Stormbringer (1974) vzniká ve stejné sestavě a i když je na ní více než patrný odklon od hard rocku stále se jedná o povedené album. Právě změna směru v některých skladbách rozčílí Ritchie Blackmorea natolik, že se rozhodne kapelu opustit. Coverdale prosazuje do muziky skupiny stále více soulových prvků, Hughes zase více funku. Pro kapelu nejtypičtější je tak zejména úvodní skladba, která celé kolekci dala název. Součástí je i balada Soldier Of Fortune (v našich končinách známá jako „Šípková Růženka"). Do této doby nejklidnější album Deep Purple.

Následujícího roku naštvaný Ritchie Blackmore odchází ke svému vedlejšímu projektu, kapele Rainbow a natočí s ní debutové album. Skupina Rainbow vyjímečná krom vynikajících alb (z nichž zejména to druhé Rising patří na stejný piedestal jako například vrcholná díla Deep Purple) i tím, že pro svět výrazněji objevila pěveckou legendu v podobě Ronnieho Jamese Dia.

Vzestup a pád nadějného kytaristy Tommyho Bolina

Evropské turné roku 1975 se tak pro Blackmorea v řadách Deep Purple stává zároveň pro 70. léta posledním. Kapela začíná hledat náhradu a nachází ji téměř okamžitě. Do jejich řad přichází nadějný Tommy Bolin. Talentovaný kytarista s výraznými zkušenostmi z kapel Zephyr, nebo vynikajících James Gang dostal nabídku, která se neodmítá.

Studiové album na sebe nenechá dlouho čekat. Nahrávka Come Taste The Band vychází ještě v roce 1975. Nutno poznamenat, že se jedná o album, které je po všech stránkách zajímavější než předchozí dílo. Je o poznání rockovější a obsahuje vynikající skladby. Za všechny jmenujme alespoň funky hard rock Need Love s nepřeslechnutelnou Bolinovou kytarovou prací. Že se Tommy Bolin s rolí nahradit „nenahraditelného" popasoval velice slušně dokazuje krom jiných zejména You Keep On Moving, která je i vrcholem alba a uzavírá ho. V této sestavě však kapela příliš dlouho nevydržela. Bolin, ač vynikající kytarista je totiž stále více zdecimovaný vysokou konzumací drog a to na tolik, že mnohdy již nedokáže ani hrát. Což je problém zejména na koncertech. Následkem této závislosti kytarista koncem roku 1976 odchází na věčnost v pouhých pětadvaceti letech. Kapela se rozpadá a až do roku 1984 je pro Deep Purple konec jak vydávání studiových alb, tak koncertování.

Meziobdobí sólových aktivit mimo Deep Purple

Mezitím vydává Ian Gillan sólová alba se svoji kapelou (z nichž ta z počátku 80. let jsou velmi povedená). Ritchie Blackmore dál funguje s Rainbow, kde se postupně mění slavní vokalisté (po Diovi Graham Bonnett, nebo Joe Lynn Turner). Ian Paice zase funguje spolu s Lordem v projektu Paice Ashton & Lord. Roger Glover vydává první sólové album, David Coverdale pracuje také sólově a později zakládá slavné Whitesnake, kde jsou na některých albech členy jeho sestavy i bývalí parťáci z Deep Purple Jon Lord a Ian Paice. Vznikají tak výborná alba jako „Ready And Willing", nebo „Come & Get It".

A to už se pomalu dostáváme do roku 1983. Gillan, který měl v té době výrazné problémy s alkoholem přichází k Black Sabbath (svůj nástup údajně také potvrdil pod vlivem alkoholu). O tom, že spojení kytaristy Tonyho Iommiho a slavného zpěváka však dobře pasuje dohromady svědčí album Born Again. Deska drsná, temná a explozivní. Celá kapela na ní jede až na dřeň. Zejména Gillanův zpěv zní tak jako by si legenda chtěla vyřvat hlasivky, ale ani zbytek nezůstává pozadu. Ale to už je jiný příběh.

V rámci Deep Purple se začalo schylovat k velkému comebacku. Více ale v příští závěrečné části povídání o jedné z nejslavnějších hard rockových kapel historie.