Deep Purple na cestě od psychedelie k vrcholnému hard rocku (část I.)

Na základech formace Roundabout před 45 lety založila parta talentovaných hudebních nadšenců kapelu, kterou pojmenovali Deep Purple. Kapelu, která měla jen o něco málo později tvořit základní stavební kameny nejen rockové a hard rockové muziky, ale bezmála i dějin populární hudby celkově. Uskupení, v němž vždy bylo místo pro brilantní hráčské výkony a kde se vytříbenost instrumentálních dovedností snoubila s razancí a úderností nadčasové hudební produkce. Což trvá s menšími či většími výkyvy až dodnes, kdy už stárnoucí rockeři nejsou sice v kontextu své tvorby tak nadčasoví (což ostatně dnes už po nich snad ani nikdo chtít nemůže), avšak stále dokážou potěšit novými povedenými alby.

Počátky ve znamení psychedelického rocku

V první sestavě se sešli Rod Evans (zpěv), Nick Simper (baskytara), Ritchie Blackmore (kytara), Jon Lord (klávesy) a Ian Paice (bicí). Psal se rok 1968 a hudebnímu světu vládli Beatles, Rolling Stones, Jimi Hendrix, nebo Cream. Hrálo se blues, psycheledie, rodil se hard rock. Ještě v témže roce Deep Purple vydávají své první album Shades Of Deep Purple, které se veze na vlně převážně psychedelické vlny. Obsahuje povedený singl Hush, coververzi hitu Joe Southa. A když už je řeč o coververzích, tak na debutu jsou i vlastní verze písniček od The Beatles, nebo Jimiho Hendrixe. Z celkového hlediska dnes dílo příliš nezaujme a je spíš přírůstkem do kompletu později slavné skupiny.

V podobném duchu se dá mluvit i o albu následujícím - The Book Of Taliesyn, které vyšlo ještě v témže roce (1968). Na něm lze v náznacích spatřit záblesky pozdější geniality zejména trojice Blackmore – Lord – Paice. Příkladem za všechny buď skvělá instrumentální Wring That Neck.

Pro budoucnost skupiny byl rozhodující rok 1969. Třetí album nazvané prostě Deep Purple sice opět pokračuje v produkci psychedelické hudby a byť obsahuje občasné světlejší okamžiky v podobě syrového blues Why didn't Rosemery, nebo rockové Bird Has Flown opět se nejedná o nic převratného. Podstatný však byl příchod dvou nových členů. Roda Evanse a Nicka Simpera vystřídali Ian Gillan (zpěv) a Roger Glover (baskytara) z formace Episode Six. A tím dá se říci, že vzniká éra jedné z nejslavnějších rockových skupin všech dob.

V této sestavě mimořádně nadaných muzikantů Deep Purple vydávají koncertní album Concerto For Group & Orchestra natočené v londýnské Royal Albert Hall spolu se symfonickým orchestrem. Album zajímavé mimo jiné tím, že obsahuje první verzi klasické Child In Time. Zajímavý počin, který ovšem zůstane zcela ve stínu následující veledíla.

Klasické období Deep Purple

Rok 1970 byl pro Deep Purple velice příznivý. Skupina postupně vydává trojici svých nejslavnějších studiových alb a jedno legendární koncertní. Velký zlom nastal albem In Rock. Albem, které katapultovalo skupinu do té nejvyšší rockové ligy. Albem které je neskutečnou jízdou od úvodní exploze ve skladbě Speedking až po závěrečnou drtivou Hard Loving Man. Jednotlivé skladby se dají označit za vrchol hráčské instrumentální zručnosti. Velké výkony podává celká kapela, zejména Jon Lord a Ritchie Blackmore. Ian Gillan zpívá na doraz a fantasticky, Roger Glover rozhodně nezůstává pozadu a aby toho nebylo málo, tak málokde lze nalézt více z hlediska hard rockových bicích než u Iana Paice zejména na této desce. Slavná Child In Time zase odhaluje zálibu Blackmorea a Lorda v klasické hudbě, což je patrné v nádherných solových bitvách obou kouzelníků uprostřed skladby. Co ještě dodávat k In Rock? K jedné z nejdrsnějších rockových desek všech dob? Asi snad jen, že je jako ta velká silná kniha, co se na ni přísahá u soudu. Navíc ještě vychází klasická Black Night jako singl a stává se číslem 2 v britské hitparádě. Z Deep Purple se rázem stávají hvězdy světového formátu.

Následující album vychází pod názvem Fireball v roce 1971 a pokračuje v trendu nastoleném předchozí deskou. Opět se jedná o absolutní klasiku s vyrovnanou úrovní skladeb, kde není místo pro nudnou výplň. Skupina je i nadále na vrcholu, připravena vydat se do Švýcarska natočit následující počin.

Album Machine Head vyšlo v roce 1972 a obsahuje veleslavnou Smoke On The Water. Kytarový riff se stává jedním z těch nejzákladnějších. Skladba samotná je i v našich končinách velmi oblíbená a je součástí repertoáru každé rockovější zábavové kapely. Za všechny úžasné kousky na tomto albu se sluší alespoň upozornit na úvodní Highway Star, další velkou skladbu skupiny, která obsahuje jedno z nejslavnějších kytarových sól všech dob. Stejně jako Blackmore nezůstává v této klasice pozadu ani Lord na klávesy a jeho sólo na tento nástroj, který tak magicky ovládal, patří pro změnu mezi ta nejslavnější klávesová. Podobně jako u předcházejících dvou nahrávek se i tohle album prostě a jednoduše musí slyšet. Trojice In rock - Fireball - Machine Head by neměla chybět v kolekci každého, kdo to s rockovou muzikou myslí vážně. V těchto letech Deep Purple také dokázali výrazněji konkurovat slavným Led Zeppelin a narušit tak téměř desetiletou nadvládu této kapely v žánru.

V roce 1972 vychází navíc Made In Japan, deska mnoha odborníky řazena mezi nejlepší koncertní nahrávky (a poměrně často také volena jako ta vůbec nejlepší) všech dob. Pořízena je na japonském turné a je z ní cítit obrovský oheň a potenciál, jaký kapela v onu dobu měla. Živé provedení Smoke on the water je s úžasnými kytarovými a klávesovými sóly snad ještě lepší než studiová verze. Totéž však platí i pro ostatní skladby, které jsou protáhlé nekonečnými kytarovými a klávesovými orgiemi, které jdou na hranici lidských možností. Brilantní záležitost.

Gillian a Blackmore ve sporu

Obrovské pracovní nasazení si však vybírá své následky. V kapele stále více vyplouvá na povrch nevraživost a projevující se ponorková nemoc. Hlavními aktéry všemožných hádek jsou Ian Gillan a Ritchie Blackmore. Gillan, který je vyčerpaný z mnoha nekonečných sporů, přemýšlí spolu s Rogerem Gloverem zcela vážně o svém odchodu z kapely.

Oba se ještě stihnou představit na následujícím turné a nahrát album Who Do We Think We Are v roce 1973. I když deska není nabitá tak klasickým materiálem jako tomu bylo u předcházejících alb, rozhodně se jedná o výborný přírůstek do diskografie, který obsahuje všechny klasické atributy Deep Purple. To znamená vynikající riffy, kytarová a klávesová sóla, skvělé bicí, dunivou basu a úžasný Gillanův zpěv. Krom hitové My Woman From Tokyo album obsahuje i skvostnou hard rockovou Rat Bat Blue s perfektní Blackmorovou vyhrávkou a klasickým Gillanovým „ječákem", případně skvělé blues Place In Line.

V první části našeho vyprávění opustíme Deep Purple v době, kdy na jedné straně byli členové skupiny v pozici rockových superhvězd, zároveň však v situaci, která byla velice napjatá a nutné personální změny tak na sebe nenechají dlouho čekat.