Whoosh! od Deep Purple nebude deska, kterou si všichni zamilují

Správně stárnout se dá jediným možným způsobem: tvořit a hrát bez ohledu na škatulky a trendy. A Deep Purple si "důchodový" věk opravdu užívají. Dávno nejsou těmi, kteří by ohromovali údernými kytarovými riffy a už nikdy také nenatočí žádné zásadní hity, jakými byly svého času Smoke On The Water, Highway Star, Child In Time a mnohé další.  

Nechávají věci prostě plynout. Jednak proto, že síla kapely dnes spočívá v úplně jiném hudebním smýšlení a bez dvou stěžejních muzikantů Ritchie Blackmorea a Jona Lorda to ani jinak nejde. A přiblížit se na prahu pětasedmdesátky k původní mladické nespoutanosti by se rovnalo zázraku. Proto je aktuální deska vyklidněná, až může leckoho nudit.  

Více než o touze po úspěchu a dravosti vypovídá spíše o prosté radosti ze společného hraní a možná i nostalgii. A přestože zní většina skladeb nenápadně, nebo zavání rutinou, najdou se i tady opravdové klenoty. Například hravá Nothing at All. Je jak horská bystřina přeskakující kameny a sršící jiskřivými nápady. Právě pro takové okamžiky stojí za to žít a být fanouškem hudby. Škoda jen, že se další takový pocit dostavuje až s předposlední, nově upravenou instrumentálkou And the Address z prvního párplovského alba And the Address Shades of Deep Purple (1968).  

Ostatní skladby vesměs splývají a nezalezou na první poslech pod kůži. Jejich tvář je však díky výraznému přispění klávesisty Dona Aireyho progresivnější a je v nich zakomponován otisk takřka všech předchozích období, kterými si Deep Purple prošli: od hardrockového pravěku až po spacerockové nálady poslední doby. Zvukově pak navazují na předchozí dva počiny Now What?! (2013) a Infinite (2017). Jak by ne. Už potřetí za sebou produkoval britskou legendu věhlasný Bob Ezrin.  

Doma ve Spojeném království to sice stačilo "jen" na čtvrté místo v albovém žebříčku, avšak zájem skotských fanoušků a v některých dalších evropských zemích vystřelil jedenadvacátou studiovku Párplů až na vrchol. Možná poslouchali Whoosh! trpělivěji než ostatní, ale co naplat, nebude to deska, kterou si všichni zamilují. Jen další z řady. Možná poslední...

Autor recenze: Roman "News" Zahrádka