Najvyšší čas aneb Elán na svém posledním albu rozhodně elán neztratili

Je to už 30 let, co slovenský kolos Elán vydal LP „Nebezpečný náklad", které po revoluci opanovalo hi-fi soustavy, čerstvě dovezené z Německa či Rakouska. Pamatuji si dobře, jak jsme toto legendární album i následné „Rabaka" doma dennodenně přehrávali a zpívali si hity jako „Van Goghovo ucho", ironické „Kompromisy" anebo šlágr „Ver mi". Další hitovky jako „Čaba neblázni" anebo „Smrtka na pražskom orloji" následovaly a kapela neměla ve svém žánrovém ranku na československé poprockové scéně konkurenci. Popová romantika, šlapavá rytmika, pestrobarevnost vokalistů – u mikrofonu se střídal basák Jožo Ráž s klávesistou Vašem Patejdlem i kytaristou Janém Balážem -, ale i skvělá rocková sóla byla tenkrát dominantou, na které už tehdy více než 20letá kapela stavěla svou plodnou kreativitu.

Dá se říci, že jim vše toto dodnes vydrželo, protože jak jinak si vysvětlit tak hudebně pestré, veskrze nostalgické, ale zároveň svěže rockové album „Najvyšší čas", které vyšlo na podzim loňského roku? Od poslední studiovky „Živých nás nedostanu", která byla spíše sofistikovaná a převládal tu a tam mnohokrát slyšený balast, nabrali tito slovenští pardálové čerstvý vítr a svůj tvůrčí elán rozhodně po pěti letech potvrdili.

Už otvírák „Nechcem byť iný" je rocková pecka s břitkými kytarami. Pak kapela ihned skočí do nečekaně rozverného reggae rytmu, který zůstává dlouho v uších a potvrzuje tvůrčí invenci. Lyrická sborová složka zůstává přítomna a nechybí pořádné přitvrzení v refrénu „Sekery a nože". Jožo zpívá jako za mlada a všichni spoluhráči vesele přibrukují. Nesporná hitovka! Změny nálad byly pro skupinu vždycky typické, a proto nepřekvapí další v pořadí, tentokrát baladický kousek „Lúbim ťa", kde se zaskví příjemné klávesy.

Balad je samozřejmě i na tomto albu požehnaně, vlastně převažují, ale vůbec nenudí, ba naopak! Takový „Sypký dážď" má úžasnou vnitřní atmosféru a ten akustický úvod kapela na žádné desce dosud neměla. Je to čirá romantika, kterou však Elán vždy v hojné míře oplýval. Možná, že až tady uzrává v plné míře jejich umělecké rozpoložení po 50 letech na scéně. Jožův jemný vokál, na pozadí brnkavá akustika a text evokující pomalý tanec v letním dešti zanechává představu zamilované dvojice, která neřeší nic jiného, než láskyplný prožitek své přítomnosti.  

Stejně tesklivá akustická kytara se letmo objevuje i ve středněproudém titulním songu „Najvyšší čas", ale kapela dokáže hned opět zrychlit a užít si dvojsmyslnou legraci v následující „Nedráždi Raža bosou nohou", kde jsou do popředí vytažené klávesové party, ale objevují se i dívčí sbory.  

Co píseň, to jiná, ale osobitá nálada. Stěžejním bodem byla láska ve svých mnohačetných polohách, někdy rebelská a jindy zasněně zamilovaná. Jako by skupina ještě více než dříve rozvětvila svůj bohatý pop-rockový výraz. Je slyšitelné, že více převažují pomalejší kousky jako broukavá „Sto životov" se zajímavou harmonikou, anebo již zmíněné baladické songy, ze kterých nejsilněji vynikne „Láska je keď nevieš klamať", kde po letech exceluje svým zpěvem i skladatelským umem Vašo Patejdl.  

Ze všech nových písní rozhodně překvapí brutálně ostrá „Bulvárne krysy", která již loni upoutala mediální pozornost tématikou paparazziů a sociálního žurnalismu. Provokativní klip na youtube ťal do živého, hudebně je to však drsná hardrocková úderka, kterou snad kapela na žádném svém albu dosud neměla. Nesmlouvaný text, nasamplované efekty v pozadí, řízné kytarové riffy Jana Baláža a Petera Farnbauera, správně nazvučené bicí Štefana Bugaly, a Jožo v životní formě – takhle by se dalo shrnout „společné řádění" v této skladbě. Tohle bychom od víceméně romantických pardálů věru nečekali!

Nicméně 13ti písňová kolekce končí příjemnou poprockovou tečkou v podobě skladby „Hodina ticha", kde nechybí i dechové prvky. „Ticho robí zázraky…" zpívá nakonec Jano Baláž, a i když je toto jeho poselství v závěru docela trefné, nemohu s ním absolutně souhlasit. Celé album je totiž tak pestrobarevné a po více posleších i rovněž chytlavé, že si klidně tu necelou třičtvrtě hodinku opět s Elánem velmi rád (z)opakuji.

Elán nahráli po letech opět velice rozmanitou poprockovou kolekci, která možná nepřekvapí bohémskými polohami – ty měla kapela vždy přítomné – ale rozhodně svou náladotvorností překonává všechny předchozí nahrávky v posledních 20 letech. Tahle kapela ještě neřekla poslední slovo!