Mike Oldfield na křídlech svobody a kvality

Je tomu již nějaký ten čas od doby, co Mike Oldfield vydal písničkovou desku. V posledních letech jsme se od něj dočkali pouze instrumentálních, na poslech obvykle náročnějších alb. To úplně poslední (Music Of The Spheres) navíc pochází z roku 2008. Od té doby muzikant i podle svých vlastních slov necítil potřebu pracovat na novém materiálu. Ostatně proč také, když už nepotřebuje nikomu nic dokazovat a může se těšit přízně jak kritiky, tak posluchačů, kteří si cení jak jeho písničkových alb (Tubular Bells III), tak i těch instrumentálních a náročnějších (za všechna nádherné Voyager)?

A tak jsou počátkem letošního roku zástupy jeho věrných fandů po celém světě potěšeni zprávou, že jejich oblíbený autor se chystá vydat v brzké době novou kolekci skladeb. Skladeb, v nichž se dle proklamovaných zpráv, má vrátit ke klasické písňové formě. A na jejichž nahrávání se podíleli profesionální studioví hráči v minulosti spolupracující s mnoha slavnými jmény (Phil Collins, Eric Clapton, John Fogerty, Joe Cocker aj.). V sestavě je navíc i mladý a talentovaný zpěvák začínající skupiny The Struts Luke Spiller (vzhledově podobný mladému Freddiemu Mercurymu). 

Návrat k písničkové formě

Z celé desky je již od prvních minut cítit uvolněnost, lehkost a upřímná radost. Je z ní poznat, že pro jejího autora nastal ten správný čas k návratu. Do její atmosféry vtáhne již úvodní a velmi příjemná Sailing, která Mistrovu novinku prezentuje i jako singl. Ne náhodou dá vzpomenout na slavné písničkové hity z autorovy dílny jako Moonlight Shadow nebo Man In The Rain. V podobném duchu se nese i na ni navazující Moonshine s neopakovatelnou atmosférou irské melodiky, píšťal a houslí, jejíž příjemný text („Toho dne kdy jsme snili, že budeme volní a poletíme na křídlech svobody") to vše jen podtrhuje.

Na mírně vážnější notu hraje titulní song desky Man On The Rocks s brilantním výkonem Oldfieldova pěveckého parťáka Lukea Spillera (o tomto mladíkovi ještě uslyšíme, k Oldfieldově hudbě pasuje přímo dokonale). Album je obsahově rozmanité a své místo na něm si najdou i rockové skladby Castaway, Chariots nebo Irene (ta dokonce připomíná The Rolling Stones). Součástí jsou ale i jemné Following The Angels Down nebo I Give Myself Away (vedoucí k příjemnému zklidnění na závěr desky).

Mike Oldfield: Velikán kytarový

Pomineme-li fakt, že všechny skladby jsou povedené samy o sobě, celé album povyšuje minimálně o úroveň výš ještě jeden nezanedbatelný fakt. A tím je kytara Mikea Oldfielda. Kdykoliv ta se dostane výrazněji ke slovu, ať už ve vyhrávkách, nebo v sólech, pozvedá samotnou hudbu takřka k nebesům (Moonshine, Castaway především). Bez přehánění. Mike Oldfield je kytarovou legendou a nebál bych se ho zařadit k těm největším jménům. Má velice osobitý zvuk i styl, který nelze napodobit a který je snadné rozeznat po několika málo vteřinách (viz. Hendrix, Page, Clapton, Santana, Van Halen, Howe a další). Jeho sóla jsou navíc krásně vystavěná.

Nestárnoucí ryzí kvalita

Dvacáté páté studiové album Mikea Oldfielda je zkrátka hudební událostí. Dlouhé čekání se vyplatilo. V dostání je v několika verzích. Bonusová edice přináší navíc cd se všemi skladbami v instrumentální podobě. „Ultra speciální" verzí je pak 3 disková, která obsahuje navíc i alternativní verze písní. Jde tedy o slušnou porci materiálu a kvality. Vysoká úroveň tvorby Mikea Oldfielda věrně provází po celou jeho kariéru a přítomna je v nijak nezmenšené formě i nyní. Nezbývá než za to poděkovat.