Po mnoha experimentech našel Mike Oldfield zase cestu zpátky

Britský multiinstrumentalista, skladatel a zpěvák Mike Oldfield se nechal při psaní alba Return to Ommadawn inspirovat svými začátky a ohlédl se zpátky do 70. let, kdy složil první tři a zároveň svá nejzásadnější alba Tubular Bells (1973), Hergest Ridge (1974) nebo Ommadawn (1975). A přestože byl komerčně úspěšný i v 80. letech se středněproudou, mainstreamovou pop music, rozpomněl si teď na doby, kdy boural klasické hudební schéma používáním desítek rozličných nástrojů.

Zavřel se proto do svého domácího studia v bahamském Nassau a nahrál zcela sám s využitím 22 různých nástrojů instrumentální album pohybující se žánrově na pomezí progresivního rocku a world music. V nahrávce tedy nechybí vedle snadno rozpoznatelné Oldfieldovy kytary ani zvonkohra, mandolína, banjo, ukulele, keltská harfa, africké bubny nebo irská píšťala. Jediným rozptýlením je v závěru desky dětský sbor Penrhos Kids. I tak si ale budete připadat, že jste se vrátili do krajiny, kde to díky autorovi důvěrně znáte.



V jediné stejnojmenné kompozici rozdělené do dvou více než dvacetiminutových částí budete nejprve unášeni lehkým vánkem a o chvíli později pak vtaženi do vzdušného víru, který začne nenápadně rozvíjet ústřední motiv celé nahrávky, gradující ve vzrušujícím finále. V hravé atmosféře pestré směsice nálad s jemným nádechem ostrovního folku je Mike Oldfield jako doma a jsem proto rád, že našel po mnoha předchozích výletech a experimentech zase cestu zpátky tam, kde hudebně vyrostl.
Autor recenze: Roman News Zahrádka