Velcí kytaristé rockové historie

Kytara je jedním z nejpopulárnějších hudebních nástrojů současné hudební scény. V rockové muzice je navíc hlavním a poměrně zásadním prvkem. Za celou svoji dlouhou historii ji měla v rukách celá řada geniálních muzikantů. Pojďme si nyní přiblížit alespoň některé z těch nejzásadnějších.

Šedesátá léta: kytarový boom

Základy rockové muziky zcela jistě vycházejí z blues, což velice dobře věděli kytaroví klasici druhé poloviny 60. let. A byl mezi nimi i patrně nejslavnější hráč všech dob - Jimi Hendrix. Mistr, který posunul hranice nástroje na několik desítek let dopředu a přišel se stylem, s nímž už nikdo jiný nedokázal nic výraznějšího vymyslet. Svoje Stratocastery nešetřil a dokázal z nich vždy dostat naprosto unikátní zvuk. Také má na svědomí (krom spousty kvalitního materiálu celkově) jedno ze dvou nejslavnějších kytarových sól v historii, konkrétně ve skladbě All Along The Watchtower (Pageovo Stairway To Heaven je to druhé).

Z blues vycházel i Eric Clapton, který též posouval hranice nástroje, a to zejména na kolosálním albu Johna Mayalla „John Mayall’s Bluesbreakers", které mělo vliv snad na všechny hráče té doby včetně zmíněného Hendrixe. To se psal rok 1966! Navíc ještě předtím působil ve skupině Yardbirds, která se následně stala proslulou líhní kytarových osobností. Postupně v ní totiž působili i Jeff Beck a Jimmy Page. Beck se posléze vydal na úspěšnou sólovou dráhu. Tradovalo se, že umí hrát takovým způsobem, že jeho nástroj zpívá... Žánrový rozsah tohoto virtuóza poté směřoval od klasického hardrocku až do jazzových vod.

Jimmy Page, navždy ponejvíce spojován s kytarami Les Paul, zase byl u zrodu Led Zeppelin. Jeho kytarové riffy i sóla jsou legendární záležitostí. Slavný je i jeho Gibson se dvěma krky, na který hrál v živém provedení některé slavné skladby mateřské skupiny. Spolu s Tonym Iommim (Black Sabbath) a Ritchie Blackmorem (Deep Purple) navíc tvoří tzv. triumvirát největších hard rockových kytaristů. Krom těchto výrazných zmíněných jmen se jistě sluší a patří za 60. léta připomenout například Petera Greena (Fleetwood Mac), Carlose Santanu, George Harrisona (The Beatles), Petea Townshenda (The Who), Duannea Allmana (Allman Brothers Band), Paula Kossoffa (Free)…

70. léta hard rocková

V 70. letech se drala do popředí kytara hard rocková, krom zmíněných jmén Page, Blackmore nebo Tony Iommi tu byli i Mick Box z Uriah Heep, Billy Gibbons ze ZZ Top, David Gilmour z Pink Floyd, Steve Howe z Yes, Gary Moore,Scott Gorham, Brian Robertson z Thin Lizzy, Michael Schenker z UFO, bratři Malcolm a Angus Youngovi z AC/DC.. Zkuste se v tom neztratit. Každý přitom měl svůj specifický tón, zněl originálně a spolupodílel se na vytváření někdejšího obrazu rockové scény.

80. léta: nástup Eddieho Van Halena

Opravdová revoluce přišla s kapelou Van Halen, založenou podle jména bratrů Eddieho (kytara) a Alexe (bicí). V roce 1978 vydali svoji první desku, která nejenže se stala legendární, ale navíc objevila nový styl hry na kytaru. Eddie Van Halen přišel s udivující technikou a mnoha do té doby absolutně nevídanými triky. Zpočátku hrával dokonce obrácený zády, aby nebylo vidět „jak ty zvuky vlastně z té kytary dostává". Především jeho tapping byl naprostou a unikátní novinkou, která posunula hranice kytarové hry a zároveň se stala noční můrou pro celé řady dalších kytaristů, kteří to prostě nezahráli.

Brzy na to v 80. letech na scénu jako dravý uragán vstoupila skupina Gun’s ’n‘ Roses poháněná Les Paulem kytaristy jménem Slash. Jeho hra nezapře silné bluesové kořeny, stejně tak jako inspiraci celou řadou hráčů od Joe Perryho z Aerosmith až po Petea Townshenda (Jimmy Page se tam jistě najde taky, byť to Slash moc veřejně nepřiznává). Následně přišli mistři heavy metalu, který se právě rodil – Kirk Hammett, Dave Mustaine, James Hetfield z Metalliky, Dave Murray a Adrien Smith z Iron Maiden, nebo K. K. Downing s Glennem Tiptonem z Judas Priest (byť tato kapela měla vždy poměrně blízko ke klasickému hard rocku) a mnozí další.

Záhy na to nastoupili takoví „šílenci šesti strun" jako Joe Satriani nebo Steve Vai (oba používající především Ibanezky), kteří posunuli hru na kytaru na „kosmickou úroveň" v technice, instrumentální dokonalosti a hlavně rychlosti. Zapomenout by se nemělo na výrazného bluesové hráče aktivního v 80. letech a tím byl Stevie Ray Vaughan, který dokázal snad jako jediný nahrát Hendrixovy coververze tak brilantním způsobem. Tento výborný bluesman ovšem zahynul při tragické havárii letadla. Není bez zajímavosti, že to bylo původně určeno pro Erika Claptona...

Současná scéna

Dnes sice na jednu stranu ubylo „nových tváří" (myšleno těch opravdu výrazných) rockové kytary, na druhou stranu však jistě stále jsou zajímaví mladší hráči (Jonny Lang či Kenny Waynne Shepherd například). Tím, který se dokázal nejvíc prosadit, je rozhodně Joe Bonamassa, který vydává vynikající alba a dá se označit za jednoho z posledních opravdových kytarových hrdinů. Jeho Les Paul má nádherný, procítěný a velmi osobitý tón. Krom toho má Bonamassa obrovský přehled a netají se mnoha svými vzory, které lze najít jak u klasických bluesmanů, tak i u rockových klasiků.

Oblíbené nástroje

Mezi rockovými a bluesovými hráči jsou nejoblíbenějšími a nejčastějšími nástroji Les Pauly, Fendery Gibson SG. Jaký zvuk však ze které kytary jde samozřejmě záleží na jejích snímačích a tak se občas stane, že i metaloví kytaristé hrají na Fendery (Iron Maiden například). Velmi oblíbené značky mezi metalisty jsou například nástroje Schecter, Esp atd.

Současnost

Příjemným faktem je, že kytara jako nástroj má nejen v rockové muzice pozici naprosto neotřesitelnou. A díky tomu, že rocková muzika má stále co říct, pořád je aktivní spousta kytarových klasiků (výše většinou zmíněných). A nezbývá než náležitě ocenit všechny ty, kteří na ni umí tak úžasným způsobem hrát.

P.S. - Vzhledem k rozsahu tématu pochopitelně nelze uvést všechna významná jména nástroje a proto hned několik z nich lze nalézt v naší rozsáhlé obrázkové galerii.