Loď kapely Zuby nehty po patnácti letech opět připlouvá. Nepoškozená.

Hudba je mocná čarodějka s mnoha kouzly. Jedním z nich je, že vás dokáže vrátit v čase a přesně evokovat tehdejší atmosféru, vaše pocity a prožitky. Hned s první písničkou nového alba nezaměnitelné kapely Zuby nehty s názvem Kusy jsem se přesunul o pětadvacet let zpátky a přesně si vybavil, co jsem tehdy při poslechu Dybbuku a ZN prožíval, vnímal, dělal.  

Žádné změny, což je dobře

Muzika víceméně dámské (omlouvám se Jane Maxo) kapely Zuby nehty se totiž ani po patnácti letech od poslední desky Loď odplouvá nezměnila. A i když Kusy nabízejí třináct nových písniček, stále se jedná o onen ojedinělý a lehce rozpoznatelný mix klavíru, saxofonů, příčné flétny, baskytary, bicích a sugestivních ženských vokálů. Někdy zvukově i výrazově divoký, ostrý, místy až zběsilý, jindy hladivě melodický, konejšivý. Vždy však autentický a uvěřitelný. 

„Tady přece byl hluboký talíř/A teď je na kusy/Tady přece bejvávalo okno do zahrady/A teď je na kusy," začínají zubatky titulní píseň v hodně nostalgické náladě. Melancholické, nikoli však depresivní, čemuž napomáhá i příjemná, melodická hudba plná úderného klavíru, proplétajících se saxofonů, výrazného zpěvu a dobře šlapající rytmiky.  

Na nápaditě poskládaných ženských vokálech je vystavěna pomalejší skladba Liščí, kterou provází jemnější flétna. Sugestivní píseň nejen o ztrácení, toužení a míjení, ale také o návratech a nalézání. Noční můra představuje klasickou punkrockovou vypalovačku s obrovským tahem na bránu, energií a gradací. Zpomalení přináší další ze série legendárních písní Paní s pořadovým číslem VI, tentokrát zírající na bednu. Nic veselého („Bude tu takhle sedět navždy/Sledovat góly body vraždy navždy"), ale vrchovatě sugestivní a naléhavé.  



Poctu bufáčům, kde se často nejen končí, ale také sní, přináší stejnojmenná písnička. Mění nálady, rytmus i melodie, hudebně velice pestrá, v refrénu chytlavá skladba. Pozdě patří spíše k temnějším, syrovějším zářezům, i když i zde se vyloupne vstřícná, přitažlivá melodie, zpěvný refrén a naděje. Silné kouzlo má i na atmosféře vystavěné, melancholické Líný tango.  

Zpívají všichni, každý trochu jinak

I ve druhé polovině svojí poetikou mimořádně sevřeného alba se střídají pomalejší písně s těmi rychlejšími, alternativněji zaměřené s hravými, přímočaré s komplikovanějšími, kousavé s hladícími. Zdobí  je nápadité aranže, skvělá práce s dynamikou a gradací a v neposlední řadě pestré vokály. Zpěvu se věnuje celá pětice muzikantů, takže je co kombinovat.

O poetických, emocemi zaplněných textech již byla řeč, jsou melancholické, posmutnělé, plné deziluzí, zklamání, ztrát a touhy po jiném životě. Nikdy v nich ale nechybí byť třeba jen jiskřička naděje. „Já ale zapomněla jsem ti říct, že za tímhle světem je ještě něco víc."   



Kusy začínají přesně na tom místě, odkud před patnácti lety odplula loď. Žádné experimenty, kalkuly, pošilhávání po trendech, jen poctivé, upřímné a zpěvné písničky. A je hodně příjemné zjištění, že to jak „zubonehty", tak jejich fanoušky pořád hodně baví.