Zuby nehty velí: Srdce ven! Jen tak můžeš mít radost jak cvok.

Jednou z mála životních jistot je ta, že se po nějaké době vždy vynoří Zuby nehty (dříve Plyn a Dybbuk) a nahrají báječnou desku. Jako v případě aktuálního alba s příznačným názvem Srdce ven, které vychází sedm let od poslední řadovky Kusy. A tak vyndejme a otevřme svá srdce, vypněme na chvíli mozek a zaposlouchejme se do třinácti nových, autorských písniček.

Dámská (omlouvám se, Jane Maxo) kapela Zuby nehty neztratila nic ze své hravosti, barevnosti, bezprostřednosti, spontánnosti a stylové pestrosti. Stále hraje svoji lehkou a vzdušnou směs alternativnějšího rocku, punku, folku či jazzu a s naprostou přirozeností se pohybuje od rozjuchaných vypalovaček k posmutnělým baladám, od nervních rytmů ke stadiónovým hitům.

Písně, o které se postarala většina členů kapely, jsou melodické, energické, mnohdy i chytlavé, jen přímočaré a přehledné melodie a rytmy rozhodně nečekejte. Stejně jako klasické schéma sloka – refrén – sloka, na to jsou Pavla, Marka, Kateřina, Alice i Jan velice tvůrčími a nápaditými skladateli. O to větší dobrodružství poslech skýtá. A skvěle fungují i poslechy opakované, stále je totiž co objevovat.

Zuby nehty jsou skupina, kterou rozpoznáte na první dobrou. Je to díky originální symbióze kytar, bicích, saxofonů, flétny a klavíru (se staronovou bubenicí Janou Kaplanovou přibyla i trubka) a výraznému ženskému zpěvu. „Chtěla bych vykřičet tu píseň, dokud je žhavá, dokud mi tělem proudí láva," zní v úvodní písni Paví. Zdaleka není jediná, která je žhavá, a láva proudí těly všech muzikantů. Od klavíru a flétny odpíchnutý El Capitan postupně rozkvétá, melodická a nápaditě vygradovaná skladba o touhách a strachu vypráví mimo jiné o tom, že cesty s El Capitanem nemusí vést pouze po mořích.

Jemněji vyznívá folk-rock-jazzová Silueta s příjemnou trubkou, jemný klavír a flétna otevírají písničku Ptačí. Ta se však brzy láme do alternativního, nátlakového rocku s výrazným rytmem, který se, stejně jako melodie, několikrát změní. Skladba o hledání ztracené víry v sobě s naprostou přirozeností kombinuje průrazné ska s rozvolněnou alternativou. Saxofony a flétna dominují rockové a na silné atmosféře vystavěné Metelici, písničce o osamění a touze po lásce.

Melodická, hravá, vzdušná, radostná rocková pecka. To je Vlčí. A i když nic netrvá věčně, „Srdce ven" se rozhodně vyplatí, jen díky tomu můžeme mít "„radost jak cvok". Uhánějící klavír popohání Vývar, rozverný, ulítlý, nesmírně pohodový song, připomínající lidovku. Dokonalé podobenství s mnoha přesahy. Příjemnou změnu přináší Janem Maxou (samozřejmě za pomoci dam) odzpívané rockové a velice pestré Jmelí. Ikonická Paní se dočkala sedmého pokračování a je to právě ta exploze na Matějské pouti, o které zpívají Zuby nehty v úvodní písni. Energická, temperamentní hitovka, která staví na punkové energii, lehkosti a vtipném textu, zběsile uhání od začátku do konce. Do kontrastu je postavena následující křehká (i když s obrovskou vnitřní energií), melancholická, dojemná balada Kapka. „I kdyby tohle byla smrt, není to konec."

Na výborně poskládaných a sladěných vokálech, emotivní a melodické hudbě s exotickými motivy a nápadité metafoře na život staví Urubamba. „Zůstane tu po mně, zůstane tu stopa, než ji voda smyje, listí přikryje." Zvuk klavíru určuje smutnou, nikoli však depresivní písničku Braní, která je věnována předčasně zesnulému Romku Hanzlíkovi, výrazné osobnosti tuzemské alternativní scény. Jakoby text napsaly Zuby nehty, ale jedná se o zhudebněnou báseň Jana Skácela. O rozloučení se pak postará volnější, rozkvétající, sladkobolná, nostalgická, zasněná skladba San Francisco. Je to prostě tak, život jde jednou nahoru, podruhé dolů. Někdy krásný časy, jindy se srdce svírá.

S hravou a invenční hudbou i texty (mnohdy nadčasovými) dokonale souzní také krásný booklet. O koláže k jednotlivým písním se s fantazií a nadhledem sobě vlastními postaral Olda Golda Neumann ze Znouzectnosti. I jeho ilustrace mohou být důvod, proč dát před streamováním přednost nákupu desky Srdce ven.