Líbivá hudba. Až moc ...

Eponymní debutové album houslistky, skladatelky, tanečnice a zpěvačky Lindsey Stirling loni ovládlo americké hitparády klasické i taneční hudby a letos se stejným úspěchem válcuje i Evropu. Není se co divit, jedná se o velice chytlavou, líbivou, ale bohužel také jednorázovou záležitost. Myslím, že Lindsey svůj potenciál debutem vyčerpala a neumím si představit, že by dokázala přijít s něčím novým, překvapujícím.

Šestadvacetiletá Američanka míchá klasickou hudbu (budiž jí přičteno k dobru, že vlastní provenience) s dalšími hudebními styly. To není nic nového, někdo „zneužívá" rock, jiný pop či dokonce metal, Lindsey Stirling vsadila na elektronickou hudbu. Klasickou hru na housle kombinuje s taneční muzikou, ve skladbě Crystallize dokonce s dunivými dubstepovými beaty.

Prvoplánová líbivost škodí

Dvě, tři skladby jsou milé, příjemné, ale houslistka jich na svůj debut umístila rovný tucet a to už je přeci jen trochu nuda. Jejich základ je totiž pořád stejný, elektronický podklad taneční hudby a do toho vstupují většinou energické housle. A i když se Lindsey Stirling snaží narušovat tempo či rytmus, měnit nálady, prvoplánová líbivost zůstává na prvním místě a z desky vyloženě trčí.

Úvodní Electric Daisy Violin přílišnou nápaditostí nevyniká, skladbě chybí jakýkoli vývoj. Do zvuku houslí a tanečního podkladu ještě Lindsey vstupuje hlasem, ale o klasický zpěv se nejedná, jen podtrhává melodii. Stejný princip zachovává následující Zi-Zi´s Journey, je jen temperamentnější, vnitřně propracovanější a houslistka lépe pracuje s gradací.

Mnohem zajímavěji začíná Crystallize, která staví na atmosféře. Syrovější, experimentálnější beaty doprovází jemnější hra na housle. Druhým vrcholem je hned další skladba, jemnější Song of the Caged Bird. Směřuje spíše do klasiky, není líbivá za každou cenu. Posluchače ruší jen zbytečné naprogramované tleskání.

Nahrávka bez překvapení

V těchto fázích vyznívá album nejkvalitněji, příjemně působí i Moon Trance, temperamentní, melodicky chytlavá, ale pestrá a náladově barevná skladba. Zbytek desky už ale žádná překvapení nepřináší, songy v rychlém či středním tempu kloužou po povrchu, působí monotónně, chladnou elektroniku nerozehřejí ani hravé, energické housle.

Z tohoto trendu vybočuje jen jemnější Elements. Nápaditější skladba s vývojem a experimentálnějším elektronickým základem, kde je co poslouchat. Příjemnou změnu ještě přináší závěrečná Stars Align, v níž Lindsey Stirling konečně zpívá a ukazuje, že to opravdu umí. Škoda, že se do zpěvu nepustila častěji, její skladby by to určitě zpestřilo.

Na Lindsey se mnohem lépe dívá, její videa jsou vskutku nápaditá. S poslechem je to horší. Její hudba neurazí, zpříjemní žehlení, vaření či jiné domácí práce, ale trvalejší hodnoty rozhodně nepřináší. To si mnohem radši poslechněte Jaroslava Svěceného s Michalem Dvořákem (Vivaldianno) nebo kapelou Jablkoň (Mumlava).