Kvintetová senzace rozezněla Prahu

Autorkou článku je Marcela Křížová.

Autorem fotografií je Čestmír Jíra / Bestsport.

Pentatonix. A-capella fenomén; od skromných začátků na Youtube až po tři ceny Grammy a celosvětový úspěch. Tato pětice hlasů se vypracovala až k headliningu velkých venues jako je O2 arena. Sem se také po třech letech Pentatonix vrátili s více než dvouhodinovou velkolepou show. 

Tuto recenzi je potřeba začít přímo na začátku, protože musím vyšvihnout poklonu organizaci celé akce pod taktovkou Fource, i milému personálu O2 arény, kteří rozhodně ulehčili i zpříjemnili začátek celého zážitku tohoto eventu. Jak někteří jistě ví, Pentatonix jsou známí hlavně covery vánočních písní nebo mash-upy/medley známých písní a hitů. Čili spojení několika písní do jednoho delšího celku. Tím pádem mě snad čtenářstvo omluví, když zbytečně nebudu nudit výčtem všech písní z koncertu, jelikož bychom se dostali jen k plytkému seznamu. A já věřím, že článek by spíše měl pojednávat o celkové atmosféře. 

Pětice nastoupila s medley písní z období přelomu milénia, např. od kapely Daft Punk s jejich „One More Time" nebo „Stronger" od K. Westa. Zazačátku nejvíc zářila oblíbená Superfruit dvojice, baryton Scotta Hoyinga a Mitch Grassi, který má na starosti tenor. Publikum bylo zpočátku dost stydlivé, ale s navazujícím krokem do mixu písní z 90. let se posluchači lehce osmělili, a začali s kapelou spolupracovat. I tak se mezi klidnějším publikem našlo pár tanečníků, kteří i v sedě dokazáli kroutit boky a ukázat, jak moc si představení užívají, což bylo v moři spíše netečně vypadajících posluchačů velmi příjemné spatřit. Bohužel ale musím říct, že nejvíce si koncert užívaly boční sedadla, která byla ironicky dále od stage, byť přinášela nejvíc energie.

Po úvodní části došlo na celou píseň od Fleet Foxes – „White Winter Hymnal", kde se pětice posadila a předvedla velmi obdivuhodný a-capella zpěv společně s velmi propracovanou choreografií a tleskáním. Ta je dohledatelná právě na výše zmiňovaném Youtube a opravdu ji doporučuji shlédnout, jelikož právě propracovanost a nutná míra soustředěnosti nepokazit jednotlivé kroky je tím, co dělá tento kousek tak pozoruhodným. Byť jeho práce se může zdát téměř „neviditelná", nutno vyzdvihnout výkony Matta Salleeho, který svým úžasným basem dokázal rozvibrovat snad celou podlahu. Posléze se na řadu dostaly klasiky jako například můj oblíbený „Creep" od Radiohead, kde prim zpíval Scott a myslím, že mohu mluvit za více lidí a nejen za sebe, když řeknu, že z tohoto kousku mnohým naskočila husí kůže. Nicméně, již za chvíli dostalo možnost zazářit i publikum, kdy Scott vyzval k harmoniím na klasiku od Beatles – „Hey Jude". Hlasové harmonie byly doplněny vlnamy světel dle tří určených pěvěckých částí. Myslím, že tuto pěveckou část aréna zvládla velmi obstojně, ba až překvapivě dobře. 

Byť se Pentatonix definují jako a-capella, na této show od tohoto konceptu lehce upustila, jelikož k mnoha částem představení používala různé efekty, samply či doprovody. O to více tuto skutečnost zdůraznila část, kde bas Matt za bicími sekundoval úžasnému beatboxerovi Kevinovi Olusolovi, který překvapil neskutečnou kombinací hry na violoncello zároveň s beatboxem. Tato část byla naprosto uchvacující. Následně se Scott blýsknul svou francouzštinou v nezkrácené verzi „Papaoutai", která byla neskutečně chytlavá. Mezitím mezzosopranistka Kirstin Maldonado střílela mezi fanoušky Pentatonix merch trika. Byť tato vcelku nenápadná zpěvačka nebyla tolik extrovertně oslňující jako například skvěle tancující Scott, nesmíme zapomínat na její kvality, které navíc podtrhují i například její zkušenosti z Broadwaye. 

Po dalším mashupu diváky nadchnula cover verze „Where’s My Husband" během které se Scott přesunul i do publika. Následovalo další medley z bluesových a jazzových kousků, které bylo aranžované téměř až do pohádkového nádechu jako z filmů Walta Disneyho. Posléze nám kapela představila svůj nový originální song „Heaven on Earth". Pak jsme se pohybovali mezi různými styly hudby, jako je „Sound of Silence", velmi horkého hitu z filmu K-Pop Demon Hunters a jejího Grammy oceněného hitu „Golden", písněmi Zary Larsson až po jeden z nejvíc coverovaných songů „Hallelujah". U této písně jsme byli svědky, že i jeden jediný hlas dokáže naplnit téměř vyprodanou halu s 15000 posluchači, kde panovalo až náboženské ticho.

Pětihlasé kvinteto se už ale blížilo do finále a koncert zakončovala zpěvem na jeden mikrofon jako za starých dobrých časů originálních a-capella skupin. Posledním dílkem do skládačky tohoto večera pak byla cover verze všemi oblíbené „Bohemian Rhapsody". Byť si kapela pravděpodobně neuvědomila, že v Česku nebude publikum tak otevřené jako například v Americe, zdála se velmi potěšena a spokojena s večerem. Stejně jako usměvavé publikum.