Kuchyně a obývák Domu ze Zlata a Kostí

Druhá část koncepčního alba amerických rockerů Stone Sour je na světě teprve měsíc a už na celé epické dvojalbum celý svět pěje ódy. House of Gold & Bones je bezesporu velmi smělý projekt a zanechá za sebou opravdu rozkvetlou krajinu ve sluchovodech svých posluchačů. Stejně jako první část, i druhá má velmi silné momenty a s Taylorovou hlavou a hlasivkami za mikrofonem můžeme už domýšlivě počítat s tím, že nás znovu strhne na fascinující cestu do jeho mysli a na projížďku po skvělých riffech. Kapelu jsme si již představili a její základní pilíře úspěchu shrnuli v recenzi první části, a tak se nyní můžeme odvážně pustit rovnou do poslechu House of Gold & Bones Part 2.

Druhá část dvojalba není zdaleka tak agresivní a přímočará jako ta první. Je výrazně pomalejší, temnější a vážnější. Corey Taylor vypráví příběh mladíka na životních křižovatkách velmi intimním a vřelým způsobem a vy se tak na tomto albu dostanete ke kapele blíže, než jste byli kdy předtím. Fascinující úvod, při kterém nabíhá husí kůže od prvních vteřin, to je otvírák alba Red City. Jindy přátelský, lidský a romantický Coreyho hlas se tady změnil na sarkastický, zlomyslný tón plný skrytých posměšků. Zde je jasně vidět, že musíme být ostražití, alespoň v případě Stone Sour, abychom zachytili aktuální výraz kapely. S Black John už ale vplouváme do starých známých vod s příjemnými rockově-funkovými riffy od Jamese Roota a Josha Randa, které zezadu podporuje Roy Mayorga veselou rytmickou hrou na bicí. Tradičně zabarvený Coreyho vokál poznáváme v refrénu i mimo něj. Na pravidelné střídání tempa a charakteru písní jsme si po poslechu House of Gold & Bones Part 1 už zvykli a se Sadist opět zpomalíme na deset kilometrů za hodinu, abychom si mohli užít Taylorův kouzelný vokál formující opět výjimečný text na lahodný zvuk, vycházející ze sluchátek.

Citlivé srdce s hroty

Peckinpah ukazuje zase tu agresivnější stránku Taylorovy schránky a v ryzí rockové vřavě divoké party střídají klidnější melodické zákoutí s famózním kytarovým sólem. Melodické orgie si užíváme i se Stalemate a obě tyto písně sdílí zřetelný a neotřesitelný trademark, který obsahuje většina hitů Stone Sour. Silnou osobní zpověď Corey vložil do metalové písně Gravesend, kde opět hrají prim kytarové riffy, proměnlivý vokál a dojemný refrén. Těžké riffy podporují skladbu 82 a za paranojou prolezlým textem je zřetelná autorova duševní bolest, která ale pravděpodobně prýští z původně příjemné zkušenosti.

Synonymem pro plytký pocit ze zmařeného záměru i přes projevenou snahu jsou akustické kytary v úvodu The Uncanny Valley. Melodické pokračování doprovází zklamaná vokální linka ve středním rockovém proudu. Blue Smoke budiž takovým smutným intrem k prvnímu singlu Do Me a Favor, který se nekompromisně zařazuje mezi plejádu hitů. Vytříbené melodie dávají prostor k dynamické písni s energickým refrénem a výraznými bicími. V těsném kvalitativní závěsu je tklivá rocková balada The Conflagration. Pompézním závěrem celého dvojdílného eposu je House of Gold & Bones s třpytivým rockovým groovem, který celému světu tak učaroval už na debutovém albu.

Stone Sour neoddiskutovatelně patří mezi nejoriginálnější rockové kapely současnosti a i když možná v očích hudební veřejnosti takového statusu ještě nedostáli, s odstupem času, po spadnutí všech usazenin z obou alb, by měli sbírat sladké plody své neobyčejné práce. Hlavní mozek celé formace, Corey Taylor jakožto výjimečný skladatel a zpěvák, se při tvoření tohoto eposu naprosto překonal a obě alba musíme chtě nechtě považovat za naprostou modlu moderního rocku. Byla by chyba tyto desky zařadit do lepšího průměru, jelikož jejich lesk zůstane zářit ještě dlouhou dobu po odeznění prvotních ovací. House of Gold & Bones bude budit údiv i za dvacet let a divil bych se, kdyby nebyl opěvován jako jeden z hlavních pilířů toho nejlepšího moderního rocku druhé dekády dvacátého století.