Zahrada a ložnice Domu ze Zlata a Kostí

Americká čtveřice Stone Sour se po dvou letech vrací na pulty s první částí svého epického dvojalba House of Gold and Bones. Již čtvrté album navazuje na poslední Audio Secrecy z roku 2010, kterému se dostalo velmi pozitivních hodnocení a udrželo kapelu mezi hlavními představiteli moderního hard rocku. Tuto pozici si vydobyli hned s eponymním debutovým albem a následně ji upevnili i s druhou deskou Come What(ever) May. Stone Sour jsou jednoznačně tím nejlepším, co se vám může dostat na poli středněproudového moderního hard rocku. Stadiónová kapela z nich sice nikdy nebude (není to samozřejmě ani cílem), ale vyprodat velký sál Lucerny se jim podařilo téměř lusknutím prstu. Šťastlivci, kteří sehnali lístky, si mohou potvrdit má slova už 20. června v Praze.

Útok na city metalovými zbraněmi

Důvodů raketového vzletu této formace na hard rockové výslunní je několik. Úspěch se jim nevyhnul především kvůli jejich schopnostem zůstat v tomto žánru jedinečnými a unikátními způsobem jim vlastním. Jen oni totiž dokáží vložit do hudby koncepční, multimediální vizi plnou rozdílných emocí a vše nacpat do velkolepé nahrávky. Tedy alespoň doteď tomu tak bylo. Druhým velkým důvodem je samozřejmě postava Coreyho Taylora, který patří mezi největší sympaťáky a miláčky metalového publika po celém světě a jeho sláva vydobytá v metalových Slipknot jistě zásobovala mnoho nádrží s palivem pro bezproblémový start Stone Sour. Kromě něj přitahoval pozornost světa i Taylorův kolega James Root a mnozí tak celkem logicky očekávali znatelný trademark Slipknot na hudbě této „bokovky". Třetím důvodem může být nezvratitelný fakt, že písně Stone Sour rozhodně nejsou tak tvrdé a metalové jako v Taylorově domácí kapele a jsou tak otevřené mnohem větší škále posluchačů, ale také sdělovacích prostředků. V neposlední řadě patří obdiv za bezchybné provedení čistých vokálů zejména v těch jemnějších písní. Dost spekulování, co v první části Domu ze zlata a kostí najdeme?

Cestování v osudové krajině

Koncept alba se točí kolem mladíka, který se ocitá na životních křižovatkách a psychologicky, emociálně a duchovně si s nimi musí poradit. Měl by dospět nebo zůstat napořád dítětem? Na úvod se na nás vrhne dvojice energických písní Gone Sovereign a Absolute Zero, kde jasně poznáme, že kapela neztratila nic ze svého metalového projevu. Je více než jasné, že je opět kladen důraz na kytarové linky, kde tvrdě a precizně pracují Jim Root a Josh Rand na hranici extrémní intenzity a příjemných poloh. První dvojice nekompromisně útočí na titul nejlepších skladeb na albu. Na paty jim šlape hned následující A Rumor Of Skin, kde si nás snaží získat Corey svým nakažlivým vokálem a díky lehce grungeovým kytarám jsme podstatně snížili tempo.

Na minimální rychlost přejdeme s první částí The Travelers, což je další z těch „Taylorovských" rockových balad, kde dává na odiv svůj čistý vokál v naprosto neškodné poloze. První i druhá část The Travelers se řadí vedle již zdomácnělých akustických klenotů Bother a mrazivé Through Glass z debutového, resp. druhého alba. Tyto písně mají smutný sound a zní velmi pochmurně, ale ve skutečnosti nesou pozitivní a motivující poselství. Zrychlujeme rozvážně s Tired, které vládnou velmi příjemné kytarové vyhrávky a v jejich společnosti se necháme unášet ve střední hladině Coreyho hlasu. Z klidných vod nás agresivně vytrhne rychlá, až punkově laděná RU486.

Častá změna tempa a feelingu jednotlivých skladeb při prožívání mladíkovy cesty nám dává připomenout, že musíme být ostražití a nenechat se psychicky obklopit životními problémy, které nás pak svazují. Následující píseň My Name is Allen se opět vrací do středního tempa s podstatně naštvanějším hlasem našeho průvodce a Taciturn je další akustický slaďák ideální pro sborové zpívání na koncertech. Influence of a Drowsy God je pro změnu další metalově orientovaná nakopávačka. Následuje dříve zmíněná druhá část akustické The Travelers a závěrečná Last of the Real celé naše dobrodružství se Stone Sour uzavře s poslední dávkou metalové energie, s kterou se budeme těšit na pokračování této ságy.

Stone Sour na dobré cestě

House of Gold &Bones je dalším velice kvalitním zářezem ve sbírce Coreyho Taylora. Poslouchat jednoho z nejtalentovanějších textařů spolu s řízným a místy poměrně temným doprovodem od pánů kytaristů ve skvěle namíchaném a komplexním koktejlu byl opět prvotřídní hudební zážitek, který zkrátka nelze vstřebat napoprvé. Koncepční úmysl se poměrně slušně podařil, i když se občas objevily velmi osobní vzpomínky a momenty, které odbočují od aktuální textové linky. Při skládání hudby i psaní textu je stále znatelná tragická ztráta Paula Graye, která se v nově tvořené hudbě pochopitelně projevuje.

Při poslechu nového alba je vždy na místě jistá obava, zda-li kapela zachová svůj osvědčený postup produkce a stylu, nebo se pustí do experimentování či nacházení sebe sama. Jsem rád, že Stone Sour vyznávají tu první variantu a soudě podle předchozích alb rozhodně kráčí po cestě, kterou jim schvaluji všemi deseti. Úvodní dvě tvrdší skladby nebo všechny akustické perly na tomto albu mají trademark Stone Sour hluboko zakořeněný v sobě. Nejsem si úplně jistý, zda-li touto deskou přilákají davy nových fanoušků, ale ty stálé bezesporu nezklamali.

• Pokračováni recenze čtěte ZDE.