Veterány Paradise Lost zastínil jejich support

Závěr letošního října patřil ponurým tónům, které korespondovaly s větrným a deštivým podzimem. Do pražského Paláce Akropolis se sjely tři kapely se společným jmenovatelem - temný rock. Hned dvě z nich přivezly zbrusu nové desky, které pro některé fanoušky vyprodaného koncertu jistě budou figurovat mezi nejlepšími alby roku. Celý večírek vedli britští pionýři death-doomu Paradise Lost se sedmnáctou nahrávkou „Ascension” (recenze zde). Velmi kvalitní garde jim dělala italská doomová raketa, kapela Messa s novinkou „The Spin” (recenze zde), a celý večer zahájili němečtí temně rockoví Lacrimas Profundere.

S těmi jsem měl tu čest vůbec poprvé. Hned na úvod je asi vhodné říct, že gothic mě jako hudební žánr nikdy příliš nezaujal. I proto mi tvorba Lacrimas Profundere unikala a před koncertem jsem neměl příliš velká očekávání. I ta nakonec byla naplněna jen z části. Příjemně melodické, ale neustále se opakující, šablony velmi rychle zevšední a když v nabídce není nic jiného, velké vzrušení to u mě nevyvolá. I když, nakonec se přece jen něco našlo. Zpěvák Julian Larre do koncertu dal úplně všechno, bylo ho všude plno a skvěle komunikoval s diváky. Byl místy možná až příliš divoký a nadšený, ale naplněný sál mu jeho energii vracel zpět. Zpíval skvěle, zejména ty tvrdší křičené vokály, ale i svůj nízko položený hlas ovládá dobře. Bohužel to vypadalo, že koncert baví jen jeho. Na závěr ještě vytáhl mladou fanynku na pódium a představil ji jako „další generaci rock’n’rollu”. Sympatické.

Důvodem, proč jsem v Paláci vůbec byl, při vší úctě k Paradise Lost, byla čtveřice Messa. A právě kvůli nim to byl trochu nervózní den, jelikož předchozí koncert v Mnichově kapela vynechala z důvodu náhlé nemoci čí nevolnosti zpěvačky Sary. Potvrzení, že v Praze kapela hrát bude přišlo až krátce před prvním koncertem večera, a jejich fanoušci si tak mohli oddychnout. Zpěvačka Sara Bianchin vypadala v naprostém pořádku, dostávala povzbudivé zprávy z prvních řad a působila velmi vděčně. A navíc fantasticky zpívala. Messa na jaře vydala novou desku „The Spin” a svůj „scarlet doom” opět pozdvihli na novou úroveň. Kromě úvodní skladby „Babalon” z debutové desky „Belfry” hráli pouze z novinky. Zajímavé rozhodnutí, ale na druhou stranu byl krásně vidět ten posun za necelou dekádu od debutového počinu. Hlavní skladatel a kytarista Alberto Piccolo zvolil zvláštně špinavý zvuk a předváděl neuvěřitelnou virtuozitu. Messa zvolila pomalejší setlist s okultní a temnou náladou, ale právě skladby z „The Spin” jsem chtěl naživo slyšet. Tato italská čtveřice roste před očima a je jen otázkou času, kdy je začneme vídat na velkých pódiích pravidelně.

Přiznám se, že koncert Paradise Lost jsem zahájil u merch stánku a strávil z větší části vzadu z několika důvodů. Vyprodaný Palác Akropolis v předních řadách znamená nedostatek vzduchu a alespoň v úvodu tohoto koncertu i nevydařený zvuk. Kapela kdysi bojovala s určitou letargií, ale zdá se, že tyto časy jsou pryč a s novou plackou budou pokračovat v dobrém kapelním nastavení. „Ascension” je deskou velice povedenou a snad bychom si z ní zaloužili více než jen tři kousky. Paradise Lost však většinou při svém koncertě hodně cestují repertoárem ať mají novou desku, či nikoliv. Byl jsem namlsaný komplexní a barevnou muzikou od kapely Messa a britská parta mi najednou připadala taková mdlá a bez chuti. Pánové předvedli dobrý výkon, zpěvák Nick Holmes dokonce i několikrát zavtipkoval a publikum fungovalo jako obrovský vášnivý chorál. Je fajn, že pánové zahráli trochu jiné skladby než jen ty festivalové evergreeny. Vynechali například „As I Die”, „No Hope In Sight” nebo „Forsaken”. Dal jsem si kapelu v klubu po velmi dlouhé době a usoudil jsem, že mi jejich četné festivalové návštěvy vlastně asi stačí.

Paradise Lost potvrdili, že jsou stále na vrcholu svého žánru a ve vynikající formě. Většina zastávek na jejich šňůře byla vyprodaná a soudě dle pražské show, pánové mají opravdu oddanou základnu fanoušků. Velmi potěšila přítomnost kapely Messa, která se díky tomuto turné jistě dostane do většího okruhu posluchačů a vyroste v podobnou doomovou hvězdu. Spletité kombinace doomu a gothic rocku/metalu přilákalo spoustu fanoušků skvělé hudby a byl jsem rád, že jsem mohl být při tom.