Jazzové Dawntempo ukazuje další Baumaxovu tvář

Xavier Baumaxa byl zvyklý vydávat své desky pravidelně každý lichý rok na apríla. Když však nadešel čas v roce 2011, prohlásil, že na to m..á. Nejen, že v roce 2009 stačil kromě regulérního alba Desperanto přidat ještě EP A ten Clintn, on mi hýkal, ale roku 2010 se navíc vytáhl skvělým dílem Coveranto, kde zúročil spolupráci s orchestrem Hnědé smyčce. Není divu, že by toho bylo najednou trochu moc a to nejen na jeho peněženku, ze které se vydávání alb platilo. Již jsme si zvykli, že Xavi by se pro muziku rozkrájel, ale takovou dobročinnost od něj nemohl nikdo žádat.

Když nemáš na vydání alba, požádej fanouše svého

Na koncertech se však pomalu začaly objevovat nové písně a fanoušové a fanyny byli čím dál víc lačni další nahrávky. Ne, že by jim ji Xavi nechtěl dát, jen již nechtěl další album dotovat ze svého. Využil tak portálu hithit.cz, pomocí něhož mohli lidé se zájmem o Xaviho tvorbu na album posílat peníze. Částka byla stanovena na 200 000 Kč a nakonec byla ještě o dalších 100 000 překonána. Na české hudební scéně se stalo tak něco nevídaného. Xavi byl první, kdo něčeho takového dosáhl a navíc ještě s takovým výsledkem. Ti co ho znají, se však nediví. Je to ocenění za jeho tvůrčí upřímnost a ojedinělost.

No Trabajar! i s exkluzivní předehrou

Předem je třeba poznamenat, že pokud někdo něco od tohoto alba očekával, ať na to raději zapomene. Ono je to jaksi trochu někde jinde, než jsme byli doposud zvyklí. Posloucháte, posloucháte, jste napnutí a stále nic. Nějak to nepřichází. Až po čase vám dojde význam názvu alba. Ano, vždyť je to celé Dawntempo. Je potřeba si to dát znova a znova a snažit se pochopit Xaviho rozpoložení. Srandy a rýpání jsme si užili v minulosti dost. A na koncertech si jistě ještě užijeme. Dawntempo je pomalé, klidné, rozjímavé. Nenajdeme zde ani rvavé písně typu Taboraak sonxx, ani tolik zpěvné hity typu Nonšalantní bonvián, zapomeňte na poezijní orgie Em Rudenka.

Album díky vybrané sumě vzniklo v bohaté stopáži 2CD. Zhruba je koncipováno tak, že sólově nahrané kusy na prvním CD jsou s kapelou představeny na CD druhém. Nebyl by to ale Xavi, aby to udělal takto jednoduše. Ne všechny skladby z první části jsou obohaceny o aranže a na druhé části se nachází navíc píseň Caddy. Xavi se prostě snažil své přispěvovatele odměnit hodnotným počinem a nebyl by to on, aby to nějak odfláknul.

Jak Ing. Pavel potkal pana Roubíčka a spolu si šňupli v Karlových Varech na červeném koberci

Album otvírá píseň No Trabajar! Ta dává ještě pramálo tušit něco o charakteru alba. Představuje Xaviho poslední dobou okouzleného hrou na ukulele a text svádí k úsměvu při Xaviho svahilštině, která v sobě nese multietnický náznak, jak jsem již u Xaviho zvyklí. Z takových až hitových písní je hned druhá Ing. Pavel Pavel. Delší čas se již na koncertech hraje, takže zasvěcení vědí, že se mají připravit na výpravný text zkonstruovaný tak, aby dobře padl do ozvěny. Asi největším hitem bude Židot. Text je tentokrát vystavěn na pomalu lidovějícím židovském vtipu „Jak jde židot? Ale ghetto." Xavi řádně vykoupe svůj textařský talent v mikve a sesnoubí dohromady několik motivů, že má člověk pocit toho jiskření jako u dřívějších desek.

Jak to bylo s Ing Pavlem

Jinak se ale Xavi do až tak kontroverzních témat nepouští, nicméně alespoň jeho fascinace šňupáním se projevila v písni Nosánek, dalším silném hitu. Na dané téma improvizuje již dlouho. Tato píseň to jen završuje: „Proč si táta s mámou stříhaj brčko nakrátko, aniž by chtěli obrat o džusík robátko?" Typická Xaviho metafora. Podobná je jeho schopnost využít okolím daných skutečností do svých textů. Opravdu nádhernou ukázkou je Mezirolí. Píseň se tak krásně i na po několikáté poslouchá a není to jen její melodií. Je to kouzlem interpreta, který dokáže dát obyčejným věcem hlubší význam, ovšem s nadsázkou. Jak by řekl klasik „A přitom taková blbost". Pro ty, kdo by snad hned nepochopili, doporučuji osvěžit si zeměpis.

Dvě další písně pěkně proplouvají éterem. Babí léto bez bab, tak, jak by si ho možná mnozí přestavovali. Atmosférická píseň náladu dodá. A ještě k tomu „Chtěl bych, abys byla Pivíčko." Jen se dobře zaposlouchejte do Xaviho poezie, stojí to za to. A právě zde se vyplatí porovnat obě verze písně. Na jednu stranu s kapelou zní tak dospěle a na druhou Xavi svou kytarou tak krásně vypráví.

K čemu přirovnat ženu, aby byla krásná?

Tím se dostáváme k jádru věci. Všechny uvedené písně jsou jaksi mnohem klidnější, než jsme byli doposud zvyklí. Neútočí se tady stylem Pan farář. Vše prostě běží tak nějak v dawntempu. Každý posluchač se na to musí připravit, aby se nedostavilo třeba zklamání. Ani válet smíchy se tentokrát nikdo nebude. Vše je položeno do jakéhosi komorního tempa a jazzová nálada uklidňuje rozpustilou rozvernost.

Laco Deczi se svým talentem netají

Mezi výše zmíněné písně jsou ještě vloženy další skladby ať už instrumentální, nebo Xaviho nejen ústní preludia. Výborná je ústní trubka v No Cantemos! nebo Laco Deczi cvičí každý den. Ne snad, že by chlapci na druhém CD hráli špatně, ale Xavi je prostě kouzelný. Jeho záliba v jazycích je patrná už dlouho. Proto Forgotten Puppy a Caddy. Aby nebyla nouze o překvapení, je tu Mrak. Zamilovaná poezie a ještě s klavírem. To bude trošku facka pro posluchače, ale nakonec příjemná: „…i přímky se v nekonečnu protnou…". Ne jedny kalhotky nezůstanou suché. A na konec bude přeci jen vtip v Proč jsi mi jí vzal? Vyslechněte do konce a poznáte!

Bude to boj, aby se posluchači popasovali s Dawntempem. Jediné, co lze doporučit, je trpělivost a nesnažit se mít Xaviho zařazeného v nějakých mantinelech. Takový nikdy nebyl, tak to tak berme. Jeho vnitřní hudební rozpoložení se v poslední době nachází v dawntempu a jen prozřetelní si budou moci vychutnat kvalitu. Xaviho fascinace hudbou a poezií vykrystalizovala až do této podoby. Je toho hodně a je to rozmanité, i když se to na první poslech nezdá. Nezbývá než se položit do jazzových nálad a poslouchat a poslouchat… Dawntempo…