Albem Pijano posunul Baumaxa svoji tvorbu od kytarového písničkaření k orchestrální ucelenosti

Vydávání desek se u Xaviera Baumaxy nese v posledních letech v duchu třech příznačných faktů. Jedním z nich je, že si na jejich vydání dokáže jako jeden z mála umělců v Česku vybrat peníze předem od svých příznivců. Druhý fakt je melancholický světabol, kterým je jeho tvorba, i při veškerém sarkasmu, Xavimu velmi typickému, protkaná. Třetí je fascinace Baumaxy hudbou jako takovou a kytarový písničkář tak daleko více tvoří pro kapelu, než pro sebe. Aktuální deska Pijano tak bez jakýchkoliv proslovů přináší kolekci plnohodnotných písní naaranžovaných na jazzový komorní doprovod.

Oproti minulé desce Downtempo, která přetékala nejen obrovským nákladem hudebních rozmanitostí ale také velkou životní frustrací, je Pijano mnohem střízlivější. Ne že by Baumaxa skákal radostí a chrlil ze sebe jeden song za druhým, ale vše učesal a sám sebe jako hudebníka upozadil. Nechal ze sebe nadále trčet skladatele, textaře a zpěváka. Jednotlivé skladby jsou najednou, jako ucelené monolity, které servírují opravdový poslechový zážitek, ať už ve své podstatě vyjadřují jakékoliv Baumaxovo hnutí mysli.

Finančák je věrňak, co si dává daně k snídani

Jestliže jsou jednotlivé skladby tolik ucelené a působí precizně dotažené, celkově nabízí album Pijano tématickou pestrost. Posluchač se tak nemusí bát, že by na něj skočila při poslechu depka, jak se to mohlo stát u Downtempa. Byť se Pijano pohybuje hudebně v jazzově bluesovo raggae podobě, nacházejí se zde skladby skočné i melancholické. Únava ze života se projevuje spíš v druhé polovině nejen písní Tired of Life. V prvních čtyřech písních si lze užít především Xaviho sarkasmu se kterým se mnozí jistě rádi ztotožní. Obliba Finančáku je jistě oblibou obecnou a až na několikátý poslech vyplouvají na povrch všechny dvojsmysly, které jsou zakomponovány do celku. Pro tohle je Baumaxa milován.

Bezesporu praští do ucha Dátamtůja. Ano, tuto věc složil svérázný písničkář spolu s Leo Cohenem (ti, co chodí na koncerty, vědí). Skoro není pochyb, že by mohla být hymnou všech, kteří musí svůj život často realizovat mezi přísnými hranicemi supermarketového rostlinného produktu, který se stal symbolem venkovských sousedských vztahů. Baumaxova úprava v sobě nese hořkost reality, obrovský nadhled a zároveň nepřekonatelný vtip: ,,S prvním sousedem jsem si notoval, však z druhého se kokot vyklubal, chce mi zakrýt výhled tím, že dátamtůjá." Jako typický hračička se slovy se Xavi projevil v regae vypalovačce Mámámamá. Jakýmsi vrcholem alba je Muzikantská liduška, kde kapela povoli synkopám uzdu a Xavi frázuje precizně vybroušený text jako život: ,,Jak už to bývá, noty sypou se jedna za druhou, omámeny jsou svým Diem, než zahrajou jim requiem a zatímco my si vypijem, tak omráčeny mým kyjem pochlubí se svým biem."

Xaviho zodpovědnost už DVD vyčistila

Melancholičtější stránka Pijana je představována několika písněmi, které sice nenabízejí takový humor, ale o to více svádějí k důmyslnějšímu hudebnímu zážitku. Právě v tom to hudebně dotáhl Baumaxa k dokonalosti. Nechtěl si pouze ,,vyplácat svoje střívka", ale své pocity opravdu zhudebnit, ať už jsou jakékoliv. Opravdu do hloubky zachází Dej koňům napít, zážitek pro ty, kteří rádi poslouchají. Velmi sympatická skladba ve volném tempu graduje dechy, které pohladí na duši. Tím, jak Baumaxova tvář časem částečně zvážněla, objevují se písně, jako Dvě labutě. Ta dá vzpomenout na Mrak z minulého alba. Byť by se mohl někdo zarazit u DVD vyčistit, tak ta je jen důkazem Xaviho zodpovědného přístupu k Pijanu. Původně intuitivní říkačka dostala druhé pokračování, tentokrát ovšem za doprovodu našláplých hudebních aranží a tak dává na původní verzi zapomenout.

Už po prvním poslechu desky Pijano musí být každému jasné, že ,,tady se něco událo". Baumaxovy frustrace nezmizely, ale tentokrát jsou drženy na otěžích, které jsou pečlivě kontrolovány. Byť bude litvínovský písničkář stále šířit své umění řadou koncertů pouze s kytarou v ruce, na této desce dává lehce na své bardovství zapomenout a stává se seriózním skladatelem. Tentokrát snad už i ti největší škarohlídi mu budou muset odpustit občasné vulgarity, protože ty se v záplavě pečlivě poskládaných tónů stávají jen jakýmsi nutným prostředkem. A přitom nechybí Baumaxův smysl pro precizní frázování a veršování. Deska Pijano se stává zážitkem a snese ten nejvyšší respekt.