Jan Kalina vystaví v kavárně své Slepé uličky

S Janem Kalinou, frontmanem populárních Sto zvířat, již rozmlouvala Hudební knihovna i její čtenáři. Oba rozhovory, které si můžete přečíst zde a zde, se však točily kolem muziky. Tentokrát si budeme povídat o malování, protože Jan Kalina je vystudovaný výtvarník a 5. května v 19 hodin bude mít vernisáž své výstavy v pražské kavárně Už jsme doma.



Výstava nese název Slepé uličky a konat se bude od 5. května do 8. června. Návštěvníkům nabídne obaly všech Zvířecích alb, které nebyly realizovány, návrhy plakátů, letáků a koncertních pozvánek. Dejvická kavárna Už jsme doma tak pokračuje ve svém cyklu výstav výtvarně činných hudebníků, v minulosti zde už vystavovali například Robert Nebřenský, Eva Turnová nebo Jarda Svoboda.  

Byl jsem brán jako rodinný exot

HK: Kdy jste začal malovat a kdo vás k malování přivedl?     
Jan Kalina: „Malovat a zejména kreslit jsem začal už ve školce a vlastně myslím, že neuběhl den, abych nepokreslil spoustu papíru. A jelikož v naší rodině se nikdo tak fascinovaný pohledem na čistou nepočmáranou čtvrtku nevyskytoval, byl jsem brán jako rodinný exot..."

HK: Co nakonec rozhodlo o tom, že jste se místo na výtvarnou vydal na hudební dráhu?   
Jan Kalina: „Já jsem se ale dal nejprve na výtvarnou dráhu a muzika byla jen takový doplněk. Mimochodem, na Střední výtvarné škole na proslulém Hollarově náměstí studovalo asi 120 žáků a v každém ročníku byly 2, 3 kapely. Po absolvování Pedagogické fakulty v oboru čeština/ výtvarná výchova jsem učil rok na základce a 7 let na gymnáziu. Pak jsem více jak 10 let pracoval na pozici artdirektora v reklamní agentuře a teprve posledních pár let mě živí víceméně hudba."  

HK: Líbilo se vám více na střední Výtvarné škole nebo na peďáku?    
Jan Kalina: „Mám dojem, že ty 4 roky strávené na Hollarce byly obrovskou školou pro veškerou moji užitou i volnou výtvarnou tvorbu, o večírcích a hraní v punkových kapelách ani nemluvě. Tam jsem dostal základy všeho, co jsem pak za pár let po revoluci využil v praxi reklamního výtvarníka a textaře. No a pedagogická fakulta to byla spíš taková zašívárna, zejména pro osoby mužského pohlaví, ta mi příliš nedala. Ale potkal jsem se tam s lidmi, se kterými jsme založili Sto zvířat a se kterými hraju dodnes - s Janou Jelínkovou (zpěv) a Tomášem Belkem (saxofon a veškeré texty Sto zvířat)."

 

HK: Malujete dnes pouze obaly desek, plakáty a další věci spojené s muzikou nebo se věnujete i jiné tvorbě?    
Jan Kalina: „Samozřejmě je zvířecí tvorba na prvním místě, ale rád jezdím kreslit architekturu do Českého Krumlova, baví mě i rychloportréty. Ještě v devadesátých letech jsem rád chodil s temperama a stojanem do luk a polí."  

Jednou za týden něco zmastím

HK: Je pro vás dnes malování relax? A jak často se k němu dostanete?    
Jan Kalina: „Tak jednou za týden to na mě přijde a něco zmastím... Malování a kreslení má tu obrovskou výhodu, že k nim nepotřebujete na rozdíl od hudby partu dalších lidí a to je občas strašně osvobozující. Možná právě proto jsem nedokázal nikdy jednu z těhle věcí úplně odstřihnout a možná právě proto jsem průměrný výtvarník a průměrný muzikant. A přitom jsem mohl koketovat s genialitou v každém oboru, chacha..."  



HK: Malování se věnuje více muzikantů. Kdo se vám z nich líbí nejvíc?    
Jan Kalina: „Mám velice rád práci Martina Velíška, byť je to nehrající člen kapely Už jsme doma. Jeho obrazy a grafiky jsou vlastně hudební skladby."  

HK: Jaký bude průběh vernisáže?    
Jan Kalina: „Sejdeme se, najíme se, popijem, zahraje speciální "Vernisage mord parta", složená pochopitelně ze členů Zvířat. Úvodní slovo bude držet Tomáš Belko, takže jak ho znám, bude mluvit o sklizni kukuřice a vzestupu cukrářského průmyslu na Chomutovsku a o mě a mém nehledaném talentu nepadne ani slovo, ach jo."  

Tak ať si vašeho talentu všimnou alespoň návštěvníci výstavy.