Sto zvířat - Černobyl české hudební scény

Jedna z nejúspěšnějších a nejpopulárnějších tuzemských ska kapel Sto zvířat se může pochlubit novým albem Hraju na klavír v bordelu. „Zatímco předposlední album Rozptýlení pro pozůstalé bylo věnováno především finálním věcem člověka a Postelový scény řešily spíše mezilidské vztahy a nevztahy, nyní se zamýšlíme nad zvláštními osudy ne zcela běžných lidí," představuje pro Hudební knihovnu nové album frontman Honza Kalina. A povídání to bylo hodně veselé.

HK: Jak lidé na koncertech na nové písně reagují?    
Honza: Máme radost, že mimořádně vstřícně. Ne snad, že bychom dělali hudbu jen kvůli potlesku, ale pokud se připojí k vnitřnímu přesvědčení, že se ta pecka povedla, je to povznášející pocit. Po těch mnoha letech, co hrajeme, si myslíme, že se vytvořil mezi zvířaty na pódiu a lidmi v publiku hezký biologický vztah. Jako má mezi sebou třeba nosorožec a pták klubák - mohou bez sebe žít, ale když jsou spolu, tak je to daleko větší sranda.

HK: Mám pocit, že vaše hudba je stále barevnější. Čím si to vysvětlujete?     
Honza: Jestliže kapela existuje dvacátým druhým rokem jako ta naše, snaží se hledat nějaké nové recepty, přidávat nové ingredience, a i když se třeba při vaření nového alba spálíme, je to pro nás lepší cesta, než omílat furt to samé. Proto je na albu Hraju na klavír v bordelu i swing a tango nebo kabaretiérská pokleslá burleska. Ta barevnost je snad dána i tím, že jsme vybírali ze zhruba 25 písniček a aranžovali více než dva roky.



HK: S mírným odstupem - jste s novou deskou absolutně spokojen?    
Honza: Bude to znít narcistně, ale jsem. Ostatně ani mi nic jiného nezbývá, neboť jsem album společně s věhlasným Milanem Cimfem (studio Sono) produkoval.

HK: Je kapela Sto zvířat opravdu tak skvělou partou, jak to z ní vyzařuje na koncertech či v rozhovorech?    
Honza: Je fakt, že posledních šest let je pro nás obdobím šťastné sklizně. Nejen na poli hudebním, ale i personálním. Příchodem Mikiho Nopa (bicí) a Jana Berušky Šobra (kytara) se stal jakýsi zázrak a kapela složená z lidí rozdílného věku, vzdělání i dalších odlišností se stmelila do takřka žulového přátelství. Takže jestli vyzařujeme, tak právem, jsme Černobyl české hudební scény.  



HK: Bylo nějaké období s ponorkovou nemocí?    
Honza: Pokud byly někdy nějaké drobné náznaky, tak možná v tom předchozím období. Ale vždy jsme se včas vynořili na hladinu a třeba na měsíčních turné po USA, kde jsme hráli takřka denně, nás zpěvačka Jana Jelínková  bravurně v autě rozsazovala podle právě projevovaných animozit. Ostatně ona je učitelka a my zvířata...  

HK: Říkáte učitelka. Vy jste ale také studoval pedagogickou fakultu v Brandýse...    
Honza: Ano, v Brandýse nad Labem jsem pět let studoval. Vždycky, když Brandýsem projíždím, kontroluji, zda mám svačinu, přezůvky a jsem ve dvojici.

HK: Proč jste si vybral zrovna tuhle školu?     
Honza: Pro peďák jsem se rozhodl z velmi jednoduchého důvodu. Po absolvování Střední odborné výtvarné školy v Praze na Hollarově náměstí mě nepřijali na AVU a příliš se mi nechtělo na dva roky na vojnu mezi mužský kolektiv. Zvolil jsem tudíž zcela opačnou variantu a šel studovat na školu, kde bylo tolik dívek, že stačilo mít mužské pohlaví a dostudoval jste i při poměrně zvláštních studijních výsledcích.

HK: Učil jste někdy?
Honza: Učil jsem rok na základce a šest let na gymnáziu, takže jsem státu vrchovatě vrátil to, co do mě investoval.

HK: A bavilo vás to?  
Honza: Zpočátku mě to zcela uspokojovalo, ke konci neskutečně... Proto jsem odešel na volnou nohu a stal se výtvarníkem v reklamní agentuře.

HK: Měli vás žáci rádi?    
Honza: Samozřejmě, studenti mě zbožňovali, protože mnohdy jsem chodil do hodin ihned po návratu z koncertu, na kterém někteří z nich rovněž byli. Vznikaly tak nové zajímavé pedagogické postupy. Měl jsem je rovněž rád, ovšem jen do té doby, než jsem se stal třídním učitelem. Musel jsem proškrtávat třídní knihy a zapisovat absence, vysvětlovat jejich rodičům, proč studijní výsledky nejsou takové, jak velí jejich rodinná tradice...

HK: Využíváte na koncertech či vůbec v životě něco, co jste se naučil na této fakultě?
Honza: Ano, umím být báječně hysterický, agresivní, teatrální, nesnesitelný, ublíženecký....