Jak se mění vítr pod taktovkou Silverstein

Jedna z nejstabilnějších a nejvyrovnanějších post-hardcoreových kapel Silverstein se opět po dvou letech hlásí o pozornost. Tentokrát z rukávu vytahuje desku This is How the Wind Shifts, která se stejně jako čtvrtá řadovka A Shipwreck in the Sand řadí mezi desky koncepční. Na hudbě této kanadské bandy se nic nemění, stále ale nabízí silné emociální texty a něco málo navíc.

Tím něčím navíc je rozvržení celého alba. Deska má čtrnáct písní a je rozdělena na dvě poloviny. Každá ze sedmi skladeb z první poloviny má svou sestru i v té druhé. Podle toho jsou uspořádány i názvy skladeb, které ve dvojici buď tvoří nějakou frázi nebo jsou to dva související výrazy. V kombinaci se skvělými texty Shanea Tolda o životě, ztrátách, pocitech a dalších lidských příbězích, které se vždy vyskytují na albu dvakrát, ale s jiným průběhem, jde nejspíše o to vůbec nejlepší, co kdy tato pětice nahrála.



Co se týče hudby, jsou to klasičtí Silverstein, mísící hardcore s melodickým punkem. A jak vypovídá název alba, změny rytmu se na desce mění stejně rychle jako vítr venku. Album hned v úvodu nabízí dvě hymny plné řízných kytar, které ze svých nástrojů vypouští Josh Bradford a na albu debutující Paul Marc Rousseau, a také hymnyckých refrénů. Stand Amid the Roar a singl Massachusetts úplně vybízí k šílenství, a na koncertech kapela určitě bude opět svědkem klasických crowdsurfingů a dalších bláznivých tanců svých fanoušků.



Vítr se poté pomaloučku uklidňuje a přichází výdech se skladbami Hide Your Secrets a hlavně Arrivals, která baladicky zakončuje vynikající první polovinu. Arrivals i přes svou pouhou minutku krásně zklidní atmosféru a všechny na chvíli posadí. Druhou polovinu startuje skladba In a Place of Solace a po úvodních řinčících zvucích se naplno spustí naříkající Toldův scream, tvrdé a hutné riffy a je zaděláno na pořádný hurikán. Ten jen tak neustává a řichází další řežba v podobě In Silent Seas We Drown, která je daleko melodičtější, ale opět hodně agresivní.

Atmosféru poté zase uklidní The Wind Shifts a To Live and to Lose, které spadají pod baladičtější skladby na desce. Druhá z nich je svojí stavbou hodně blízko největšímu hitu My Heroine. Vynikající práci v ní odvádí Paul Koehler, který v úvodu ještě více tíží atmosféru svými bubny a z nich vycházejícím smrtelným pochodem. Poté přichází With Second Chances, která přinese dobře známé screamo pasáže, na které navazují sing-along refrény kapely. Konec alba pak uzavírá skvělě zaranžovaná pecka Departures.



Silverstein se vrátili a připravili svou nejlepší desku. This is How the Wind Shifts je geniální po textové stránce a také co se týče stavby alba, a hudebně nezaostává, ba dokonce převyšuje předchozí nahrávky. Album přináší klasické silné melodie, agresi a tvrdé kytarové riffy, Toldovy screamy a také nálehavost. Z netradičního způsobu zpracování alba lze vidět, že kapela se neustále snaží posunout dál a daří se jí to navýsost dobře. Silverstein také ukazují, že jsou originální kapelou v jinak už velmi neoriginálním žánru.