Florence + The Machine okouzlují i na upřímné a intimní desce High As Hope

Už je to téměř desetiletí, co Florence Welch se svojí kapelou vletěla na hudební scénu s debutem Lungs, kterým se ihned vyšplhala do rádií a žebříčků po celém světě a získala dostatek pozornosti pro svou další tvorbu. Prozatimním vrcholem se zdá být poslední deska How Big, How Blue, How Beautiful z roku 2015. Od té doby se hodně změnilo, nicméně brité nepřestávají okouzlovat a posílají nám doposud nejosobnější desku High As Hope.

Deset skladeb se vyklubalo z poslední tvorby, na které se podílel také Emile Haynie. Narozdíl od předchozích desek byla novinka vydaná bez jakýchkoliv pozlátek a doplňků jako jsou dema, bonusové skladby a další věci. Prostě tady máte 39 minut nové tvorby pěkně pohromadě a užijte si ji. A ono to funguje. Florence opět dokázala, že umí psát silné emotivní skladby a balady. Hned otvírák June patří k tomu nejlepšímu z kolekce. Parádní úvod se jí prozatím podařil na každé z desek.

Jak album plyne, je úžasné poslouchat ty plynulé přechody z jedné skladby do další, aniž by cokoliv dokázalo vyrušit celý koncept. Dopředu celou desku uváděly singly Sky Full Of Song a Hunger. Zatímco první z nich, vyplněný mnoha sbory a klavírem trochu postrádá nějaký větší experiment a řadí se k slabším kusů celé desky, Hunger je naprostým opakem. Hitová píseň, odhalujicí Welchiny poruchy stravování během dospívání způsobené honem za láskou, má všechny atributy dalšího velkého úpěchu.

High As Hope nám ukazuje, že ač je Florence jakkoliv okouzlující osoba, žije prostě stejným smrtelným životem jako každý další člověk. Je to album, hledající jasnější budoucnost a cestu jak pro kapelu, tak Florence osobně. Tohle nejlépe vykresluje nostalgická South London Forever. Desku zakončuje nádherné finále No Choir. Píseň startující acapella pouze s hlasem Florence se následně posune do fáze, kdy piáno doprovází šepot Florence do našich uší.