Florence + The Machine dozráli a natočili nejlepší popovou desku roku

Florence and The Machine, kapela vedená charismatickou Florence Welsh, se letos rozhodla vydat svoji třetí studiovou desku. Po dvou úspěších s Lungs a Ceremonials přichází How Big, How Blue, How Beautiful. Se čtyřletou odmlkou, co se týče nového materiálu, přišlo mnoho změn. Pryč jsou výrazné bubny a plno dalších nástrojů propojených s elektronikou, která v minulosti umocňovala atmosféru skladeb. Novinka je jednodušší, úderná a i samotná Welsh se proměnila z lesní divy v normální pozemskou bytost, která Vás očaruje pouze svým hlasem. Změny se týkaji i textů, ke kterým sama hlavní postava dodala, že jsou daleko více v oblasti reálnosti než u předchozích desek, Ceremonials bylo zaměřené hlavně na smrt, vodu, útěk, nyní však čerpá z osobních zkušeností a snaží se žít a milovat v tomto světě.

Album hned od startu řadí naplno a hned první skladba Ship to Wreck se rozjede rychle za zvuků kytar a přímočaře se řití až dokonce. Na albu tentokrát spolupracoval Markus Dravs, který je znám ze spolupráce s Arcade Fire, Coldplay nebo Mumford and Sons. Jeho práce je cítit hned v úvodu. Pořádný drive a jasný hitový potenciál je cítit i z druhé skladby. Většina hitů kapely z prvních desek, se rozvíjela pomocí intra velice pomalu. Z intra vychází právě i druhá What Kind of Man. Po něžném intru se rozezní mohutné kytarové riffy a mohutný refrén "WHAT KIND OF MAN LOVES LIKE THIS".



Trochu tanečního rytmu přináší titulní How Big, How Blue, How Beautiful, kterou přijemně osvěžují smyčce a trubky v pozadí. Pořádná taneční nálada pak vzkvétá s Delilah, která i přes svůj nenápadný začátek nabízí další z žánrů. Florence and The Machine opět na albu předvádí celou škálů hudebních zákoutí. Nechybí ani balada, tentokrát v podobě nádherně procítěné Various Storms & Saints.

Jedním z pokladů se stává také skladba Long & Lost. Klidná skladba s naléhavým zpěvem, minimalistickou melodií, doplněnou skvělým doprovodem v pozadí. V podobném duchu se nese také předposlední skladba St. Jade. Ta se zase odehrává po celou dobu za doprovodu kláves a textově se v ní odráží především zmatek ze zpěvaččina života v minulosti. Více energie pak nabírá Third Eye, která se svou úderností přibližuje Dog Days Over z debutové desky. Na závěr desky se představuje "bluesovka" Mother, která je ukončená okouzlujícím gospelem.



Florence na nové desce přichází zase s něčím novým, přidává do své už tak velice pestré sbírky další nové zážitky, které jsou tentokrát hodně emotivní, osobní. Celá deska je velmi dynamická, je tu skvělá rovnováha mezi jemnými pasážemi a grandiozitou. K jejímu perfektnímu hlasovému projevu se přidává i výborná hudební složka a citlivé texty - kapela se momentálně ocitá na svém vrcholu. Je pravděpodobné, že právě tato deska hodně zamíchá pořadím při předávání důležitých hudebních cen.