Editors utrápení tíhou lásky

Britští 'editoři' přichází po čtyřech letech s očekávaným albem. Albem, na kterém bude chybět původní kytarista Chris Urbanowicz a albem, jehož produkci obstaral Jacquire King. Světová média albu šanci sice dala, ale deska The Weight of Your Love neobstála v tomto souboji, naopak dostala K.O. hned v prvním kole. Jak těžká je tedy tahle láska?

Deska hned od úvodu upadá do depresivního 'moodu' a ne a ne se z něho vymanit. Editors jakoby ve studiu chtěli vyhnat všechny démony ze svých těl a dostat je do tohoto malého kolečka. Novou éru kapely odstřeluje The Weight, která se až moc utápí v temnotě, je z toho cítit Joy Division, Depeche Mode, Paul Banks a jeho Interpol, možná další vlivy, není to špatné, ale přece jen není uplně dobré, když v tom slyšíte všechno možné, jen ne samotné interprety.

Z úvodního singlu jsou zase cítit osmdesátkoví U2. A Ton of Love je slibná skladba, energický vír kytar, přijemná melodie. Kapela vždycky zvládala svoje 'opisování' od zkušenějších, tady se to ale vyvrací. Jako by si někoho pouštěli až moc v období tvoření skladeb. Navíc se na této desce z Editors stává klasická kytarová kapela, což dokázali vyvrátit na minulé desce, která zaváněla často elektronikou.



Druhou Sugar otvírá děsivá basová linka, postupně ale kapela začíná v každé skladbě nudit a dvojka toho není vyjímkou. Vše je až moc protáhlé. Úplným vrcholem tohoto problému je stále se opakující Honesty. Těžko žvýkatelnou je také čtvrtá
What Is This Thing Called Love? Ta se zase naopak tváří sladce, ale je to vcelku protivné, a falzet už vůbec nesedí k Smithově projevu.



Najdeme tu i pár příjemných skladeb. Formaldehyde ať už je cítit čímkoliv, je asi nejchytlavější věc celé této přetěžké lásky. Klasické britské kytary, doplněné skvělými back vokály v refrénu, které výborně osvěží tuto píseň. Adept na singl zcela zřetelný. Povedená je také následující Hyena, která se také nesnaží utopit v depresi a mění přijemně tempo. Není tu nic navíc, vše tam zapadá. Předposlední The Phone Book také vybírá jen to nejlepší. Lehoučká kytara v pozadí nádherně doprovází Toma Smithe. Ukazuje se, že méně je někdy více a pro tuto skladbu to samozřejmě platí také.



Je to ale stále moc málo, na to, co se od Editors čekalo. Bohužel čtvrtá deska jim podlamuje nohy. Kapela je v nové sestavě a nejspíš se potřebuje ještě usadit. Deska má pár silných momentů, ale ty přichází až téměř nakonci. Zbytek alba je těžký, komplikovaný, únavný a příliš atmosferický. Jednodušší skladby jsou siné a naopak. Kapela se snaží neustále měnit zvuk, a posouvat ho stále dál, ale momentálně jsou tak lehce zaměnitelní, že jim to jednoduše bere ten kredit, který se snaží získat.