Běr není kultovní, ale je nejlepší

Záslužná činnost Supraphonu ve vydávání reedic starších desek Pražského výběru dospěla ke třetí zastávce, po Strace v hrsti a Výběru se nyní k posluchačům v remasterované podobě dostává album Běr. Není sice tak kultovní jako předešlé dvě nahrávky, možná by šlo označit za polozapomenuté, ale to nic nemění na mém přesvědčení, že ze všech desek kapely nabízí Běr nejzajímavější muziku.

Album vzniklo v roce 1997, tedy deset let od poslední studiové nahrávky Výběr. Za tu dobu se v životě jednotlivých muzikantů, kapely i celé společnosti odehrála celá řada zásadních změn, pozitivních i negativních. A všechny se odrazily v tvorbě nových písní.

Skladatelé nám vyzráli

Ústřední dvojice Michal Pavlíček a Michael Kocáb vyzrála skladatelsky, jejich nové songy na Běru jsou mnohem vycizelovanější, nápaditější, pestřejší a v dobrém slova smyslu disciplinovanější. Už marnotratně neplýtvají nápady, ale důkladněji je propracovávají a dotahují do všech detailů. Co dříve jen nadhodili, nyní precizně a poctivě rozvíjejí.

To samozřejmě neznamená, že by album neobsahovalo velké množství skladatelských nápadů. Muzikanti klidně během jediné písně několikrát změní melodii, rytmus, tempo, náladu, výraz, ale všechny tyto přechody mají svoji opodstatněnost a logiku. A je úplně jedno, zda se skupina pohybuje v rockových, jazzových, alternativních, bluesových nebo art-rockových vodách.

Za deset let nevyzráli však pouze skladatelé, ale po instrumentální a pěvecké stránce také celá čtveřice Kocáb, Pavlíček, Čok a Kryšpín. Tak vynikající a přitom přirozeně působící souhru jsem už dlouho neslyšel a navíc se všichni vypracovali ve špičkové instrumentalisty. A i když to v mezilidských vztazích Pražského výběru občas dost hlasitě skřípalo, v muzice jim to ladí dokonale. Nikdo se nesnaží trumfnout druhého, strhnout na sebe pozornost, exhibovat a i často geniální sóla (hlavně Pavlíčkovy kytary) vždy slouží celkovému vyznění písničky.

Výběrovský svět se s Třešňákovým propojil

Novinkou v produkci Pražského výběru bylo přizvání písničkáře Vlasty Třešňáka, který se podílel na většině textů. Mají smutnější, skeptičtější, vážnější náladu, i když ani zde klasický výběrovský škleb nechybí. Nejedná se o příběhy, ale spíše o pocity, slogany, hlášky zasazené do silné atmosféry. Asi nemá cenu se v nich příliš pitvat či hledat smysl, protože pak by posluchač přišel o kouzlo hudby. Důležité je, že přesně sedí k muzice a umocňují její sugestivní vyznění. Kocábův a Pavlíčkův svět se s tím Třešňákovým dobře propojil.

Kdybych chtěl rozebírat jednotlivé skladby, byli bychom tu hodně dlouho. Každá je totiž naprostým a nezaměnitelným originálem, každá je v něčem výjimečná. Kromě výše zmíněných excelentních instrumentálních a pěveckých výkonů je spojuje nespoutaná energie, hravý přístup všech zúčastněných, invenční a bohatá aranžmá, stylové přesahy a skutečnost, že i v delších skladbách se pořád něco děje a při opakovaných posleších je stále co objevovat.

Běr snad s výjimkou Melem nemelem, všechno semelem neobsahuje takové hity jako předchozí Straka v hrsti nebo Výběr. Oproti nim je však celistvější, sevřenější, prostě dospělejší. A silně návykový.