Třicetiletá Straka

Zdánlivě nesplnitelné přání mnohých z nás se naplnilo a Michael Kocáb a Michal Pavlíček se nedávno po letech usmířili, podivnost jménem Pražský výběr II je odpuštěna a zapomenuta a v několika málo českých, moravských a slezských městech měli v nedávných dnech šťastní majitelé lístků opět možnost naživo zažívat mrazení v zádech při klasických hitech skupiny z prvních dvou desek z 80. let. A vzhledem k tomu, že ta první neboli Straka v hrsti slaví letos kulatých 30 let od svého nahrání, u kteréžto příležitosti vyšla i její remasterovaná reedice, pojďme se na ni podívat trochu podrobněji.

Album to je nejen legendární, což mají na svědomí zejména okolnosti jeho vzniku a následný zákaz vydání (deska vyšla oficiálně až v roce 1988), ale zejména skvělé – a přibývající roky jeho kvalitu jen potvrzují. Nepochybně lze tvrdit, že pokud by podobná nahrávka vznikla ve stejné době v Anglii či USA, měla by své místo ve světové rockové historii jisté, takto na ni bohužel zbývá 'pouze' nálepka jednoho z nejlepších českých hudebních počinů všech dob. A čím si to zasloužila?

Tak v první řadě geniální fůzí, kterou nelze nazvat jinak než „prostě Pražský výběr". Na rozdíl od většiny tvrdého rocku 70. let tu v zásadě nikde neslyšíme bluesové motivy, taktéž písničkářsky pojatý folk rock tu nemá místo (žádné postupy typu A moll, G dur, D dur apod.), na druhou stranu se ale zároveň nejedná o uplatnění Kocábova studia klasické hudby. Reggae vlivy, které okouzlily tehdejší rockery od Erica Claptona přes The Clash tu též nenajdeme, takže nejspíš zbývá jazz rock, se kterým Kocáb i Pavlíček začínali, že? Opět sorry, ale jazz a to zejména modální jazz, ze kterého více či méně vycházely a ovládaly všechny světové špičky jazz rocku od Mahavishnu Orchestra přes Weather Report po Return to Forever, tu nezaslechneme. A tak naštěstí zbývá záchrana v podobě hudebně nejasné a tudíž aplikovatelné nálepky Nové vlny a co se týká stylu, hned máme desku zařazenou.

Tu troška punku - Na Václavskym Václaváku, tu disco funku – Pražákům je hej či mezihra v Zubaté, ale zbytek tvoří již zcela svébytný experimentální hudební jazyk, ze kterého každou chvíli vystupuje Pavlíčkova láska k 'ďábelskému' intervalu neboli tritónu a časté upřednostňování melodických linek - a to i v doprovodu - před složitými akordovými strukturami. Namátkou S.O.S., Na Václavskym Václaváku, Bangabasava, Zubatá, sloka Nádraží – ani jednou z nich si na rozdíl od Jasné zprávy, Paraletu nebo Proč ta růže uvadá pomocí akordových značek do zpěvníčku nezapíšete.

No a i když už na akordy dojde, např. v ironicky strašidelné triolové 'baladě' Proč jen já, jde o typickou pavlíčkovinu s již zmíněným tritónem. Mimochodem, pokud by někdo hledal český ekvivalent legendárních riffů typu Smoke on the Water, Whole Lotta Love či Paranoid, tak já (sorry Půlnoční závodní dráho i Když ti svítí zelená) hlasuju pro Kocábovo klávesové cvrlikání z úvodu Pražákům je hej - tento motiv můžu slyšet posté a vždycky mě dostane (dobře, dobře – sdílené první místo nejlepšího českého riffu se zámkovským Traktorem Zetorem). Jo a aby té kvality nebylo málo, tak to mladým pánům neskutečně šlape a jejich vzájemná souhra a neuvěřitelné napětí každého tónu skvěle prošly tehdejší nahrávací technikou až do závěrečných vinylových, CD-čkových či mp3-kových 'drážek'.

Mno, ať už by se v roce 1983 plošně zakazovaly české rockové skupiny nebo ne, přiznávám, že pokud bych měl na starosti cenzuru já, tak Straku určitě ven nepustím. Co to je noční jáma? Narážka na noční zasedání ÚV KSČ? Ánimátó je vončó – to animátó je určitě nějaká zakázaná prasárna, co? Jak vlezu do sklepa, krysy už jsou tady – to je fakt o krysách ve sklepě, nebo nějaký odkaz na disidenty z Charty zaměstnané v kotelně? Významu textu Nádraží už vůbec nerozumím a za svahilštinou typu Bangabagasava Zupa apod. se nepochybně skrývá zakódovaná provokace – hele, jistota je jistota, tohle radši zakážeme.

Z dnešního pohledu lze říct, že Nobelovu cenu za literaturu asi Pražský výběr nečeká, nicméně takto si představuju ideální rockové texty – zábava, ironie, neobvyklé obraty v kombinaci s jasně zapamatovatelnými slogany, nulový objem trapnosti a slova přesně sloužící tomu, co je tu hlavní - tedy hudbě.

Tuší někdo z vás, co Kocáb, Pavlíček, Čok, Hrubeš a Kryšpín v 80. letech jedli, pili či kouřili? Jestli ano, tak vás prosím – natrhejte to, namíchejte to, ubalte to, uvařte to a podstrčte jim to, než případně začnou nahrávat novou desku, k čemuž se podle náznaků z rozhovorů snad i v dohledné době chystají.