Arch of Hell na nové desce hostují nadpřirozené bytosti

Uběhl měsíc od data, kdy brněnská melo-death metalová kapela Arch of Hell vydala svoje třetí dlouhohrající album nazvané „Arrival”. Koncepční deska s jedenácti kousky pojednává o mimozemských bytostech a bozích, kteří ovlivňují naši planetu a náš život na ní. Deska vyšla u labelu Metalgate Records, nahrávalo se v brněnském NeuroImpulse Sound studiu a fascinující zajímavostí je, že o konečný mix se postaral Alec "Acle" Kahney, kytarista britských Tesseract! Kapele k nové desce pomohli i fanoušci, kteří ji podpořili v rámci jejich fundraisingové kampaně. Početná tuzemská sebranka se hlásí s novinkou po skvělé desce „Freakshow” z roku 2016 (o dva roky později stihli zremasterovat i svůj debut „One Day”) a už od prvních tónů je patrné, že se opět jedná o gigantický skok kupředu.

Už intro „Chariots of the Gods” naladí tajemnou vesmírnou atmosféru s chytlavým elektro beatem, ale je to až eponymní pecka „Arrival”, která vás semele veškerou nadpozemskou silou bůh ví odkud. Pilotní singl a vlajková loď celé desky nabídne vše, co od Arch of Hell můžete očekávat. Hutné kytary, melodické vyhrávky, bezchybné vokály Terky i Štěpána za mikrofonem, kulometné bicí a jako vždy, výrazné klávesové party. Vše zabalené v excelentním zvuku. Příchodem mimozemšťanů to ale jen začíná.

Skladbu „Nile” budou fanoušci kapely znát z koncertů, jelikož vznikla jako samostatný singl už v roce 2018. To ovšem nic nemění na faktu, že se jedná o skvělou moderní a údernou záležitost, která se do konceptu desky skvěle hodí a nezestárla ani o píď. Nelze opomenout skvělou práci Molly, jejíž klávesy vždy velmi decentně doplňují metalovou vřavu. Klávesy v jejím podání jsou jako čokoládová poleva na už tak kvalitním dezertu. Nejlepším momentem skladby však je nečekané "jumpscarové” sólo v její polovině. Při opakovaném poslechu úvodních tónů písně „Sachmet” se nemůžu zbavit scény z Hvězdné Brány, kdy bůh Ra přilétá ve své vesmírné lodi. A přesně takový je i pocit z celé skladby. Zklamaný bůh, který své stoupence potrestá za ztrátu oddanosti. Více prostoru tentokrát dostává zpěvačka Terka a skladba se nese v pomalejším, houpavém tempu. Skvěle zde vyniká i hra na baskytaru.

„Curse of Reincarnation” se opět vrací v divokém tempu plném dynamických kytarových vyhrávek a ostrých riffů. Skladba je doslova nacpaná progresivním metalem ve stylu Born of Osiris a pakliže v reinkarnaci věříte, představa Arch of Hell zní sakra dobře. „19.07.13” slouží jako intermezzo, které album rozsekne vejpůl a progresivní metal se zde vyvíjí do čistokrevného djentu. Se „Stardust” se vracíme k vesmírnému putování za poznáním, při kterém nás doprovodí pořádný metalový binec ve vysokých otáčkách. Následující „Follow the Sphinx” přepne na úplně jiný režim s čistými zpěvy i od řvouna Štěpána a progresivní hostina, ne nepodobná právě např. britským Tesseract, pokračuje.

Fakt, že posloucháme hudbu bohů potvrzuje skladba „Ambrosia”, kde čisté vokály opět hrají prim. Nutno dodat, že to Arch of Hell skutečně sluší a kdybych nevěděl, co poslouchám, brněnskou partu bych snad ani nepoznal. Kytarové vyhrávky zde působí pro změnu velmi exoticky, stejně tak i Štěpánovo krátké "rapové” extempore. Nejdelší skladba na albu je bezesporu i ta nejpestřejší. Předposlední věc „Ungrateful”, jak již název napovídá, pojednává o finálním zatracení lidstva. Skladba se výrazněji pohybuje ve vodách spíše symfonického metalu, po vzoru například nizozemské Epicy. Skladbu uzavře epické, stupňující se kytarové sólo. Celou desku pak uzavírá atmosférické outro „Vanishing out of the Earth”.

Je pozoruhodné sledovat, jak se Arch of Hell hudebně vyvíjí. Naskočili na moderní metalovou vlnu v samém začátku a dokázali si vytvořit vlastní proud, který obsahuje výrazné prvky hned několika žánrů. Vybudovali prvotřídní progresivní metal, přičemž si uchovali svůj prvotní symfonický element s ženským zpěvem. Roste i skladatelské umění a jejich tvorba je proto nápaditá, plná zvratů, pestrá a nepředvídatelná. Jedná se o talentované muzikanty, kteří již mají něco za sebou a posunují se mílovými kroky. Všechny tři dosavadní alba zachycují kapelu s jinou tváří, nejen co se žánru týče. Tři desky, tři různí frontmani. Budiž to unikátní příležitostí slyšet Arch of Hell v různém prostředí a období, zatímco probíhá transformace jejich zvuku a stylu k dokonalosti. Zároveň doufejme, že kapela není prokletá těmi bohy, o kterých nyní pojednávají, a nové album tedy nepřinese další personální změny.